BBCCzech

Bydlím sice v samém centru hlavního města, ale přesto se jsem se až donedávna rád pohyboval i po vnitřní Praze automobilem. Úmyslně, navzdory zdravému rozumu a logickým i ekologickým doporučením, z čiré rozmařilosti, z pohodlnosti, ano i z touhy po dobrodružství.

Nedávno jsem si ovšem s lítostí uvědomil, že dobrodružství už není, co bývalo: už nejméně tři roky mi žádný kolega řidič v pražských ulicích výslovně nevyhrožoval smrtí - pokud se o snažili, pak sveřepě a mlčky. Považuji to za smutný posun v mezilidských vztazích: ještě pár let, a už si možná ani nebudeme umět sprostě vynadat.

Až tuhle… Jel jsem po dálnici okolo Muzea na Pankrác do Kongresové, abych si na policii zařídil novou SPZ. V křižovatce I. P. Pavlova se mě zběsilým předjíždějícím manévrem (myška zprava) pokusil zabít řidič jakéhosi automobilu, který vypadal jako traktor, ale jak se později ukázalo, byl přeci jenom osobní.

Když jsem se po chvíli řízením osudu znovu ocitl před ním, zopakoval svůj manévr a ještě ho vylepšil divokým troubením. A podívejme se - sjíždí z dálnice hned za Nuselským mostem jako já! A na parkovišti před Policií jsou jen dvě volná místa hned vedle sebe... Když už jsme tak bok po boku zaparkovali, nemohl jsem odolat, zeptal jsem se nepříliš vtipně, kdo ho učil řídit.

Udiveně se na mě podíval, dobře živený mládenec okolo pětadvaceti vylepšený vlasovým gelem "mokrý lesk", a pak vychrlil neuvěřitelnou sérii sprostých slov. Jiný řidič stejného automobilu opodál, zjevně jeho dobrý kamarád, mezitím přišel blíž a přidal se k němu, aniž by zjišťoval, o co běží. Zmohl jsem se jen na větu:

"A to jsou prosím taky lidské bytosti..."
"Jaký bytosti, ty kreténe!" řekl ten "můj" a výhružně se ke mně blížil.
"Drž hubu nebo tě tu normálně zabijeme!" řekl ten druhý.
"Tak to zkuste, tak mě zabijte," blufoval jsem pokoušeje se zakrýt strach. "Policii máme hned naproti, třeba si toho někdo všimne..."
"Toho taky zabijeme!" smáli se oba chlapci srdečně.
"Nějakej problém?" zeptal se okýnkem projíždějící policista.
"Jdi do hajzlu," řekl mu přátelsky můj řidič. A policista poslechl, vytáhl okénko a odjel.

Od toho dne chodím mnohem víc pěšky, ani nevím proč. Je velmi zvláštní potkávat lidské bytosti jen tak, nezabalené v plechu, ale pomalu si zvykám. Mívám z toho sice občas deprese, ale krátký pobyt v některém podzemním parkovišti mě vždycky přivede na jiné myšlenky.

Pravda, když potom rychlou chůzí předběhnu nějakou hezkou dámu, ještě mám tendenci hodit blinkr a pak hledat její tvář ve zpětném zrcátku, ale můj psychiatr říká, že i to se časem spraví…