BBCCzech

Ministerstvo průmyslu a obchodu zvažuje, že navrhne změnu zákona, která má zabránit tomu, aby hypermarkety a obchodníci vůbec klamali zákazníky falešnou reklamou - jako v případě řetězce Carrefour, který vyhlásil 95tiprocentní povánoční slevy, ale zákazníci zlevněné zboží většinou nenašli.

K základům socialistické ideologie patří představa, že lidstvo lze napravovat a zajišťovat mu ráj na zemi prostřednictvím stále nových předpisů, vyhlášek a nařízení - čím víc jich bude, tím větší počet špatností se postihne a tím se společnost stane lepší a lepší.

V praxi to většinou nefunguje, vede to v horším případě k totalitarismu, v lepším ke zmateným právním řádům, neustálému omezování svobody a hlavně k tomu, že se člověk stává jakousi polosvéprávnou bytostí.

Zachová-li se jako osel, nesype si popel na hlavu, nýbrž zvolá: uhraďte mi škodu, někoho potrestejte a změňte zákon!

Populistický politik volání zpravidla vyslyší: dělá to tak dlouho, až se nakonec stane zajatcem společnosti, která už není ochotna snést jakoukoli nepříjemnost a podstoupit riziko. Případ s předvánočními slevami v Carrefouru je v tomto ohledu typický.

V Česku mají lidé patnáctiletou zkušenost s volným trhem a s reklamními kampaněmi. Existuje bezpočet případů, kdy "zbaštili" reklamní fígle, vždycky se o tom píše v novinách a referuje v televizním i rozhlasovém zpravodajství.

Přitom se znovu a znovu opakuje totéž: někdo vyhlásí nízké ceny, načež se sešikuje mnohatisícový dav, v jehož čele jsou ti, kdo se před obchod se zlevněným zbožím dostavili se spacími pytli a rybářskými sedátky dva dny před otevřením.

Pak se rozletí brány supermarketu, dav vrazí dovnitř a první dvě stovky lidí vyberou regály. Strhne se pár rvaček a zbytek chamtivců jde z brbláním domů. Při příštích slevách se děje to samé.

Nedá se v téhle souvislosti nepřipomenout natáčení filmu Český sen: snad žádné kampani se nedostalo tolik publicity, snad při žádné jiné příležitosti si nešťastníci, posedlí nakupováním, nemohli lépe ověřit, jak dobrovolně a bezmyšlenkovitě ze sebe dělají snadnou kořist. Jak je vidět, film nepomohl, český sen o laciném nákupu se sní dál.

Má smysl ty lidi chránit zákonem nebo vyhláškou, která by "regulovala vyhlašování slev"? Proč, když musí dobře vědět, že ohlášené zlevněné zboží není a nemůže být k dostání neomezeně, protože obchodník by zkrachoval? Proč, když všechny reklamní letáky doprovází varovná formule, že "nabídka platí do vyprodání zásob"?

Každý obchod je trochu hra - a hypermarkety se z té hry nevymykají: jejich majitelé se snaží nalákat co nejvíc lidí a přesvědčit je, že cosi nezbytně potřebují a nejlépe si to mohou obstarat "teď a tady".

Zákazníci, kteří stojí fronty kvůli slevám se zase věnují svému koníčku: baví je nakupovat, baví je urvat věc, o níž si myslí, že je levná, sice tuší, že se na ně zase nedostane, ale je to jakýsi sport, ti lidé mají radost, když to náhodou vyjde.

V mnoha hypermarketech visí celý rok u různých výrobků cedule, hlásající: "Nejnižší cena". Co to znamená? Nejnižší cena z čeho? Má ten obchod u té konkrétní věci nejnižší ceny ze všech obchodů? Většinou ne, je to třeba nejnižší cena, na kterou je schopen přistoupit manažer, který ceny určuje.

Je zákazník onou cedulí klamán? Je i není, může se zeptat, ale většinou to neudělá a na hru přistoupí. Celý rok to ministerstvo průmyslu a obchodu ani obchodní inspekci nezajímá, přitom povánoční slevy jsou jenom jiná varianta stejné manipulace.

Totéž se dá říct kupříkladu o Teleshopingu: copak Horst mluví čistou pravdu, když tvrdí, že se žádná domácnost neobejde bez nafukovací matrace za tisíc korun, na níž můžete spát i ve chvíli, kdy vedle vás cvičí fakír?

Nakupování je prostě věc svobodné volby: ať stát lidi chrání, pokud jim někdo chce prodat sekačku, která neseká. Není ale důvod, aby je chránil před jejich hobby nebo jejich hamounstvím.

Možno jistě namítnout, že ve Francii, v Německu a v Belgii mají, pokud jde o slevy, přísnější předpisy. A možno odpovědět, že ne všechno, co dělají ve Francii, v Belgii a v Německu je nutně potřeba přebírat.