Ondřej Štindl analytik BBC

Ať už byl ten údaj nadsazený - jak tvrdí opozice - nebo ne, těch patnáct milionů korun, které kabinet Stanislava Grosse uvolnil na pomoc obětem prosincové katastrofy v jihovýchodní Asii, působí vedle té ušetřené částky pranepatrně.

Český stát si možná v evropském kontextu nepočíná nijak výjimečně lakotně. Británie například původně poskytla patnáct milionů liber - na daních přitom ročně vybere čtyři sta miliard - to je možná trochu příznivější relace, určitě ale ne nějak výrazně jiná.

I tak ale velikost té sumy ve srovnání s měřítkem asijské katastrofy, se kterým je veřejnost denně konfrontována prostřednictvím médií a koneckonců i těmi na dnešek ohlášenými nezvyklými třemi minutami ticha těžko může působit jinak než nepřípadně.

Lidé dokázali reagovat pružněji než státní struktury. O to cennější je, že je k tomu nemusely inspirovat nějaké masivní mediální apely

Různí se i názory na to, jak efektivně byly ty prostředky až dosud použity, zda mělo smysl posílat do postižené oblasti z Evropy balenou vodu - v minulosti Česko pomáhalo třeba mobilními čističkami vody, které by se v dané situaci mohly jevit jako účinnější pomoc - možná ji tentokrát z nějakých objektivních příčin nešlo uskutečnit, bylo by ale dobré vědět proč.

Jistě těch zčásti už utracených patnáct milionů nejsou jediné peníze, které z Česka do postižených oblastí jdou. U těch ohlášených dvou set milionů bude ale dobré sledovat, zda budou vynaloženy především s ohledem na potřeby postižených zemí nebo jako jiná forma podpory českého exportu, jak se někdy v případě české rozvojové pomoci stává.

Stát ovšem neměl na českou reakci monopol - naštěstí. Lidé dokázali reagovat pružněji než státní struktury. O to cennější je, že je k tomu nemusely inspirovat nějaké masivní mediální apely.

Je to dokonce trochu zvláštní, jak málo se organizování pomoci pro postižené neangažovaly české elity - především ty takzvaně mediální, tedy pro veřejnost viditelní lidé, třeba politici, umělci nebo sportovci.

Ne snad, že by nedělali vůbec nic, po stopách jejich nasazení ale člověk musí spíš pátrat než aby byly odhalitelné i zběžným pohledem. Podle lidí z humanitárních organizací se navíc opakuje to, co se odehrávalo i v minulosti v podobných situacích - největší část peněz do sbírek přichází od lidí nijak zvlášť majetných.

Nakonec tedy ta bilance české pomoci obětem katastrofy není tak špatná - vláda se zachovala způsobem, jaký se od vlády dá čekat – konce konců i v Británii opoziční tisk děkoval premiérovi Blairovi, že kvůli katastrofě nepřerušil dovolenou a nechal obyvatelstvo, ať věc nějak vyřídí samo.

Česká společnost jednala velkoryse a pohotově, aniž by ji přitom někdo musel nějak usilovně navigovat.