Zdeněk Lukeš historik architektury

Sloužil jsem na přelomu 70. a 80. let v Litoměřicích, z kádrových důvodů u trestní jednotky, kde se nikdo o nic naštěstí nesnažil, naopak, my museli být vždy ve všem nejhorší.

Společnost to byla pestrá - drobní zloději, narkomani, kluci, kteří zkusili utéct přes zadrátovanou hranici, seminaristé z teologické fakulty, chartisti i pár fízlíků, kteří na tuto směs měli donášet.

Život to byl chvílemi takřka idylický - víkendy jsme trávili na černo doma, záklaďáci, kteří měli dozorčí službu, nás kryli a my s nimi zato jednali jako s přáteli

To vše pod velením notorického alkoholika dvousetkilogramového plukovníka Balšánka, který svůj prapor řídil na dálku z litoměřických hospod.

Já nesměl nikomu velet, a tak si se mnou nevěděli rady, ale když zjistili, že jsem architekt, strčili mne paradoxně do politickovýchovného oddělení dělat nástěnky. S kolegou Boučkem jsme se ale neuvedli dobře, když jsme jako podkladovou barvu pro různá hesla zvolili tmavě fialovou, což prý byla barva reakce.

Život to byl chvílemi takřka idylický - víkendy jsme trávili na černo doma, záklaďáci, kteří měli dozorčí službu, nás kryli a my s nimi zato jednali jako s přáteli, žádné povely, vykání, žádný křik. Kolega, který tuto metodu neuznával a na "tu sebranku" jen řval, se domů nepodíval ani jednou.

Jen jednou byla víkendová siesta přerušena telefonátem - volal otec jednoho kolegy z vojenské zprávy, že náš tajný výlet je prozrazen. Běžel jsem honem na autobus, ale co čert nechtěl, na perónu stál náš velitel, který mne zahlédl.

Nezbývalo, než se vrátit domů pro auto a pak následovala stíhací jízda. Autobus s velitelem jsem předjel těsně před Litoměřicemi, přelezl plot kasáren a pak už jen na kavalci vychutnával jeho příchod - celá jednotka potvrdila, že jsem v sousedním baráku hrál karty.

Jednou v létě jsme zašli na proslulé lampasácké jahodové plantáže a volali na důstojníky, že byl právě vyhlášen bojový poplach. Rychle odkvačili do kasáren a my zatím v klidu sklidili úrodu.

A ty paradoxy: věřící kolega měl samozřejmě zakázáno chodit na nedělní mše do kostela. Pohrozil veliteli, že tam bude chodit na černo, a ten se tak vyděsil, že mu návštěvy kostela povolil, ale pouze v civilu, aby neměl průšvih u nadřízených.

Ale byly pravda, i těžší chvíle. Roční vězení pro kluky, kteří opilí házeli šipky na Husákův portrét. Čekání na vojenskou operaci "Krkonoše", kdy se mělo zaútočit s celým Varšavským paktem na Polsko, naštěstí byla generální stávka Walesovy Solidarity na poslední chvíli odvolána. I když moc daleko bychom stejně nedojeli - při nácviku uvízly dva ze tří tanků v Labi a staré vejtřasky s rozkradenými motory ani nevyjely z kasáren.

Pro mne byl nejhorší den, kdy mi velitel oznámil smrt otce. Odjel jsem v hrozném rozpoložení domů a tam našel tátu živého a zdravého. Svou tehdejší smrt pak přežil o čtvrt století. Za omyl se mi na vojně omluvili a přes můj odpor mne povýšili - ze svobodníka na desátníka…

Takže vojno, adieu!