Adam Drda analytik BBC

Z toho konstatování v podstatě vyplývá, že k hodnocení novoročního projevu hlavy státu by se měla používat zvláštní kritéria. Dobře, možná je to pravda, nejde o esej do intelektuálního sborníku.

Při poslechu či přečtení některých prezidentových vět má ale člověk stejně zvláštní pocit. Jaký byl uplynulý rok, když se na něj dnes díváme? Václav Klaus říká:

"Za něco jsme se pochválili, ale za něco jsme na sebe pyšní nebyli. Z něčeho máme velkou radost, něčeho je nám naopak moc líto. Pro některé z nás to byl nejkrásnější rok života, pro jiné ten nejhorší. Díky těmto velmi odlišným prožitkům se naše hodnocení právě skončeného roku liší."

Je pozoruhodné, jaké reakce vzbudila novoroční řeč mezi politiky

Anebo na jiném místě: "V loňském roce se v naší zemi vybudovalo mnoho věcí, postavily se nové silnice, nadjezdy a podjezdy, obytné domy a supermarkety, školy i hotely, což je jistě dobře, ale my neméně dobře víme, že to - samo o sobě - lidské štěstí nezvyšuje."

Ty věty se jeví jako natolik banální, že s tím asi nic neudělá ani vědomí, že jde o svérázný žánr "řeči k národu". Nedá se jistě říct, jak je národ vnímá - dá se ale vzpomenout příhoda: Jiřímu Trnkovi prý kdysi promítli nepříliš povedenou pohádku a když promítání skončilo, Trnka prohlásil: "Takhle malý děti snad ani nejsou".

Přejdeme-li k věcnějším odstavcům, prezident pravil, že rok 2004 "z vývoje posledních let nijak výrazně nevybočil".

Pokud má někdo dojem, že zásadní vybočení představoval vstup do Evropské unie, k němuž se patnáct let více méně intenzivně napínaly síly české politiky, pak mu Václav Klaus sdělil, že Česko do unie vešlo jako "standardní evropská země", a protože jsme se na vstup "dlouho připravovali, sám 1. květen se pro naše životy nestal žádným viditelným předělem."

Tato prezidentova úvaha už párkrát zazněla, a právě proto je zajímavá. Zrovna Václav Klaus, který vložil tolik úsilí do kritiky evropské integrace a do úvah o ztrátě státní suverenity, se teď, od 1. května, opakovaně snaží zdůrazňovat malou změnu, která z českého plného členství v unii vyplývá.

Jako by to ztrácelo logiku: pravda jistě je, že předěly bývají symbolické a že Češi od 1. 5. nežijí jiné životy - a pravda také je, že odhodlávám-li se k předání podstatné části své suverenity někomu jinému, pak je snad aspoň trochu významná chvíle, kdy jsem tak učinil...

V dalších oblastech provedl Václav Klaus jakýsi heslovitý souhrn, na němž není co hodnotit: "přes opakované sliby politiků jsme neuvedli do pořádku veřejné finance a kupředu jsme se nepohnuli ani v tolik potřebných reformách zdravotní péče a penzijního systému."

Ano, to je zřejmé z četby denního tisku, což platí i o konstatování, že "rok 2004 klid a mír ve světě nenastolil a že nás nezbavil hrozby mezinárodního terorismu".

Co se týká "zhrubnutí a zvyšující se povrchnosti naší veřejné debaty", těžko říct, jestli je to příznačné uplynulých 12 měsíců: mistr neomalenosti Miloš Zeman byl v čele vlády díky Klausově ODS už před více než dvěma lety.

Nakonec je pozoruhodné, jaké reakce vzbudila novoroční řeč mezi politiky. Není divu, že předseda vlády Stanislav Gross nesouhlasí s Klausovou kritikou nedostatečné reformy veřejných financí, to má takříkajíc v popisu práce.

Když ale šéf lidovců Miroslav Kalousek prohlásí, že si nepamatuje na novoroční projev, který by se mu líbil víc, když šéf ODS Mirek Topolánek sdělí, že projev byl "státnický, kvalitní a nadstandardní" a když s nimi jednotně tleská i Miroslav Grebeníček, začíná to být znepokojivé.

Jako by vyslyšeli prezidentovu žádost: "Nenechme si nikým vzít... poměrně vysokou míru jednoty".