Adam Drda analytik BBC

Ještě v pondělí ji neměl ani prezident Václav Klaus, kvůli kterému vlastně vznikla - pouze lidé ze zmíněného úřadu vypustili zprávu, že dopadla dobře.

Člověk je už zase odkázán na předžvýkané informace, přitom materiál by měl být co nejdřív publikován

To je první problém: člověk je už zase odkázán na předžvýkané informace, přitom materiál by měl být co nejdřív publikován.

Nejde přece o to, aby bylo uspokojeno pár politiků, ale aby se odpovídající údaje o tom, jak moc policie zasahuje lidem do soukromí, dostaly na veřejnost.

Analýzu je třeba publikovat i proto, aby si každý, kdo má zájem, mohl udělat představu, na základě jakých srovnání a jaké metodiky vnitro sebe samo zkontrolovalo.

Co tedy z analýzy podle dostupných údajů vyplývá? Česká republika je prý v počtu odposlechů někde v průměru evropských států.

Lidové noviny včera citovaly, že v letech 1998-2000 připadlo na sto tisíc českých obyvatel 16 odposlechů; v Rakousku je to 9, v Německu 15, ale třeba v Itálii 76.

Dobře. Jenže problematické období, kvůli němuž se v Česku otevřela veřejná debata na dané téma je až pozdější.

To, co se teď publikuje v novinách, tedy není žádná novinka, ani výsledek analytického zkoumání, naopak jsou to stará data

Podle údajů na internetových stránkách ministerstva vnitra bylo totiž za celý rok 2001 nasazeno 5907 odposlechů na telefony, ale v roce 2003 už jich bylo 8844 a jen za první pololetí letošního roku 5164.

To, co se teď publikuje v novinách, tedy není žádná novinka, ani výsledek analytického zkoumání, naopak jsou to stará data.

Policie tvrdí, že počet odposlechů stoupá s tím, jak roste počet mobilních telefonních přístrojů - gangsteři a darebáci prý často používají více SIM karet.

Ale jaký byl tedy v letech 2000-2004 nárůst v Rakousku, v Německu, v Itálii? Jak vypadá aktuální srovnání? V analýze vnitra to asi je, ale my to zatím nevíme.

A další, důležitější otázka. Obava ze zneužívání odposlechů se pochopitelně týkala zejména vlivnějších a veřejně činných lidí, politiků nebo businessmanů, kteří mají s politiky nějaké kontakty.

Prostá statistika je v tomhle ohledu úplně k ničemu - i kdyby takových lidí bylo odposloucháváno za rok třeba sto a získané informace se zneužívaly řekněme v politickém boji, nedá se to ze statistiky vyčíst.

Aby bylo jasno, autor těchto řádků řádků v žádném případě netvrdí, že policie odposlechy takto masově zneužívá. Jenom si klade otázku, jaké má to "analytické počítání štěnic" smysl?

Ano, může se ukázat, že když poslanci opoziční ODS říkali, že rostoucí množství napíchnutých hovorů v Česku je "hrozivé", poněkud to přehnali se silnými slovy - ale to při znalosti rétoriky občanských demokratů není zas až tak významné a nečekané zjištění.

Právní stát se vyznačuje tím, že lpí právě na takových pravidlech, jako je ochrana jednotlivce

Znepokojení prezidenta republiky a spousty dalších lidí se odvíjelo od konkrétního případu Kořistka, v němž policie evidentně selhala, dělala mírně řečeno "unáhlené úkony", chovala se krajně netaktně a šmejdila různým osobám bez valného důvodu v osobním životě.

Nedotknutelnost soukromí zaručuje každému Ústava a proto se odposlechy mají používat u kriminality s trestní sazbou od osmi let výše a finančního prospěchu od pěti miliónů korun nahoru.

V Česku však policie sama vyvolala podezření, že si usnadňuje práci, že nasazuje odposlechy na telefony příliš často, protože je to snadné a nepřináší to námahu.

Tohle podezření by tak policie měla sama vyvrátit, protože právní stát se vyznačuje tím, že lpí právě na takových pravidlech, jako je ochrana jednotlivce, na pravidlech, která jsou většině lidí užitečná, i když občas třeba zrovna policistům "komplikují" vyšetřování.

Rozhořčení Václava Klause vyvolaly v neposlední řadě výroky policejního prezidenta Jiřího Koláře, který o odposleších řekl:

"Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno."

Analýza neanalýza, stojí za to si ta slova připomenout.