|
Učit se trpělivosti od trávy | |||||||||||||||||||||||||||||
17. listopadu 1945 vyjížděla z pražského Hradčanského náměstí podivuhodná dvojice rozhrkaných autobusů vezoucích do Říma na studia mladé české muže. Dobrodružná cesta rozbitou poválečnou Evropou trvala skoro celý týden a stala se jakousi předzvěstí pozdějšího odysseovského poutničení těch mladých pasažérů. Mezi studenty tehdy do Říma odjížděl i dvacetiletý Karel Vrána, rodák z vysočinského městečka Zahrádky. Sotva však tehdy mohl tušit, že za pár let padne železná opona a on se domů vrátí až po 17. listopadu 1989. A je velmi příznačné pro Vránův osud, že po návratu do vlasti našel svoji rodnou obec pod vodou, neboť Zahrádka byla v 70. letech zbourána a zatopena socialistickou přehradou. Jako kdyby se v té potopě zračil stav našeho středoevropského postkomunistického světa. V Karlu Vránovi se však tón rodné obce nesmazatelně usadil, přestože brzy odešel do světa. Často zdůrazňoval, jak důležité je učit se od krajiny. Říkal: "Když sedlák zaseje obilí na podzim, tak ví, že musí čekat až na příští jaro, léto, nelze sklízet ihned. To je moudrost, která nás upozorňuje na souvislost s děním i s dějinami. Učit se trpělivosti od trávy." Karel Vrána vystudoval v Římě teologii a filozofii na Lateránské universitě a v roce 1950 byl vysvěcen na kněze. Na pár let byl pak poslán jako mladý kaplan "na kopečky" - do zapadlých kopců v diecézi Bolzano v jižním Tyrolsku. Později pak vyučoval filozofii na univerzitách v Neapoli a Římě a jako rektor vedl českou římskou kolej Nepomucenum, kterou v těžkých dobách zachránil pro české studenty. Vrána také stál u zrodu nejstaršího exilového vydavatelství Křesťanská akademie Řím. Později s humorem vzpomínal, že první exilovou knížku veršů vydal za vlastní prodané kalhoty. Po návratu do vlasti přednášel na pražské Karlově univerzitě a do vlasti přenesl i vydavatelství, které pomohlo na svět nejedné pozoruhodné knize. Pan profesor Vrána zemřel náhle v sobotu 11. prosince ve věku 79 let. Byl poutníkem a evropským vzdělancem, oblíbeným duchovním rádcem a velkorysým mecenášem kultury, brilantním esejistou a vědcem básnického jazyka, autorem řady filozofických, teologických a literárních děl. A je pozoruhodné, že jeho mohutné dílo nezastiňuje jeho lidský portrét, ba právě naopak - Vránova otcovská tvář jako by jím prosvítala: vroucnost a noblesa, jiskřivý humor a rozvážný nadhled se v něm přirozeně spojovaly. Pan profesor byl naším rodinným přítelem, ochráncem i podporovatelem. Pro naše dva kluky se stal mytickým Dobrodějem, od něhož pravidelně přicházely dobroty a dárky. Letos na podzim jim k nám na Vysočinu přivezl vyřezávané meče a píšťaly jako poselství od tyrolských skautů. Kluci si obdivně prohlížejí vyřezávané symboly, a protože věří, že je ochrání od draky a všeho zlého, všude je sebou tahají. Monsignore Vrána uměl nejen obdarovávat, ale i napřimovat, hojit rány a těšit unavené. |
| |||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||