Adam Drda analytik BBC

Žádné drama se kolem toho nečekalo, žádné se ani neodehrálo, pomineme-li lehce absurdní koaliční spor o čtyři miliardy korun, které "zbyly" z původně plánovaného zvýšení policejních platů.

Rozpočet má být reformní, ale to v českých podmínkách znamená, že vláda utratí o 83, 6 desetin miliardy víc, než dostane.

Hádku o to, kam se pošle několik miliard, které stát "jako ušetřil", ale přitom je nemá, asi v téhle souvislosti nelze sledovat jinak, než se shovívavým úsměvem.

'Klid na práci'

Viděno politicky, nastal podivný "klid na práci", respektive klid na kampaň před volbami do poslanecké sněmovny.

V Česku sice vzrostly investice do vědy nejvíc za posledních pět let, ale university si polepší nejméně za poslední čtyři roky

Konsolidovaná opoziční ODS sice protestuje proti tomu, že vláda neprovádí reformy a nepatřičně rozhazuje, ale nemá možnost kabinet Stanislava Grosse svrhnout: tak o tom už přestala mluvit a smířila se s tím, že nechá vládu dožít.

Sociální demokracie se zase pustila do dalšího kola vnitřních bojů: hádky se vedou o "nerozpočtová" témata, konkrétně o to, jak moc bude ČSSD v budoucnu levicová a zda se vůbec udrží pohromadě.

Lidovci zlobí tak, aby jim to něco vyneslo u voličů - nebo aspoň posílilo tradiční stoupence - a zároveň neohrozilo rozpočet a tudíž vládu. Unie svobody je už dávno v roli pouhého sekundanta.

Z ekonomického pohledu v rozpočtu nedošlo ke strukturálním změnám, málo se "orientuje na budoucnost", výrazně víc peněz není určeno na vědu ani na vzdělání. Hospodářské noviny přinesly zajímavé srovnání české rozpočtové praxe s Finskem a Irskem.

Rozpočtové praxe

Tyto země si nežijí nad poměry a nechystají se vydat výrazně víc, než vyberou. V Česku sice vzrostly investice do vědy nejvíc za posledních pět let, ale university si polepší nejméně za poslední čtyři roky.

Z irského rozpočtu jde do vzdělání 17 procent, z finského 16, z českého pouze 11 procent. Irsko ani Finsko pochopitelně nenabízejí sociální síť, kterou si nemohou dovolit.

Snad ještě k rozpočtu jedna poznámka: Občanská demokratická strana sice vládu v jednom kuse atakuje za rozhazovačnost, ale minulý týden prasklo, že čerstvý místopředseda ODS Ivan Langer zařídil devítimiliónovou rozpočtovou dotaci pro sportovní areál v obci Véska u Olomouce, kam jezdí hrát golf.

Šéfem občanského sdružení Sportovní klub Véska je městský a krajský zastupitel Martin Major, který několik let působí v Langerově poslanecké kanceláři v Olomouci.

Jednak je pozoruhodné, jestli mají zrovna takhle vypadat úspory v podání liberální opozice, a jednak je zajímavá symbióza, skrytá pod "zarytým soupeřením vládních a opozičních stran".

Jak to, že tomu vládní poslanci nedokázali zabránit, to nemají pocit, že v Česku jsou potřebnější projekty pro investice?

Kruh se uzavřel

Společnost PPF prodala televizi NOVA. Nejdřív českými médii proletěla kachna, že novým vlastníkem bude německá RTL, pak se ukázalo, že NOVU koupila CME Ronalda Laudera.

Klišé velí konstatovat, že "kruh se spravedlivě uzavřel" - Lauder koupil stanici za zhruba 15 miliard korun, když předtím víc než deset miliard vysoudil na českém státu

Televize se tedy vrátila do rukou svého hlavního investora, kterého se kdysi Vladimír Železný pokusil po postkomunistickém způsobu oholit.

Klišé velí konstatovat, že "kruh se spravedlivě uzavřel" - Lauder koupil stanici za zhruba 15 miliard korun, když předtím víc než deset miliard vysoudil na českém státu za to, že neochránil jeho investice.

Na rozdíl od starých časů teď CME kontroluje i vysílací licenci, platnou do roku 2017.

Čeští občané museli do NOVY nedobrovolně investovat po tisícovce, ale vlastně to byla jakási daň za to, jaké politiky si volí: hlavní krytí poskytovala Železnému při jeho monstrakci opoziční smlouva, tedy ODS a sociální demokracie.

Jen pro příklad stojí za to připomenout audienci, které se Železnému dostalo u někdejšího předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause - a stojí za to rovněž vzpomenout, jak Klaus v souvislosti se Železným varoval před snahou o kriminalizaci podnikatelů.

NOVA se po příchodu CME asi moc nezmění, rozhodně ne tak, aby to rychle zaznamenali její nováci - i když jí klesá sledovanost, ještě pořád je to úspěšný podnik, který nový vlastník nemá důvod zásadně předělávat.

'Spravedlivé završení'

Lauderův návrat je ale jakýmsi završením polistopadového pohádkového příběhu Vladimíra Železného. Dlouho se o tom člověku psalo jako o veleschopném manažerovi, nakonec se ukázal jako obyčejný nenasyta, který dopadl po zásluze.

Místo aby se spokojil s finančním úspěchem a slušnou prestiží, pokusil se obrat své společníky, přičemž přišel o vliv, o peníze i o dobrou pověst, navíc mu pořád hrozí vězení za daňové úniky a poškozování věřitele.

Je sice europoslancem, ale celý zbytek života se bude pokoušet obhájit neobhajitelné a vysvětlit svou absolutní prohru a své selhání hromadou nepřesvědčivých argumentů, tím, že bude své kritiky zaplétat do houštiny citací z různých zažloutlých dokumentů.

Nakonec to všechny přestane zajímat a Vladimír Železný skončí jako polozapomenutá smutná rekvizita, živoucí ilustrace neslavné éry české politiky a českého byznysu.

Mocenský boj v ČSSD pokračuje

Česká sociální demokracie podle všeho nemůže v příštích volbách do poslanecké sněmovny dopadnout jinak než špatně.

Česká sociální demokracie podle všeho nemůže v příštích volbách do poslanecké sněmovny dopadnout jinak než špatně

Pokračuje v ní intenzivní mocenský boj, na němž je asi nejzajímavější předpokládatelný výsledek: až někdo konečně vítězoslavně dobojuje, bude kořist v takovém stupni rozkladu a tudíž i v tak malé hodnotě, že se už k ničemu nebude hodit.

Ministerský předseda Stanislav Gross spolu s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou se údajně pokoušejí stranu zmodernizovat, vytáhnout jí z myšlenkové kaluže socialismu první poloviny minulého století.

Zatím se ale jejich úsilí neprojevuje jinak, než snahou paralyzovat rivala Zdeňka Škromacha a nejrůznější další oponenty.

Je to snaha nesmírně komplikovaná, protože kromě ustavičné kverulace a vágních hesel o "levicovosti", "středovosti", případně "středolevicovosti" ty oponující politiky jednoho společenství vůbec nic nespojuje.

Nepříznivé preference

Gross se potýká s úplně stejným problémem jako jeho předchůdce Vladimír Špidla: zdědil stranu, složenou z lidí, které svedla dohromady nikoli myšlenka, ale příležitost - a tudíž jsou proti jednotícím myšlenkám výjimečně odolní.

Podle posledního průzkumu CVVM preference ČSSD klesají a jsou momentálně nejnižší od června - strana má 11,5 procentní podporu.

Další agentura, STEM, vydala minulý týden o něco příznivější výsledky, ale ani to není žádná sláva: ČSSD má prý podporu 15,6 procent voličů a i tak zaostává za KSČM. Ministra financí Bohuslava Sobotku to přesto ve čtvrtek přivedlo ke konstatování, že "sociální demokracie má svůj černý den za sebou".

Přání je zřejmě otcem myšlenky: vzápětí přišla zpráva, že šéf poslaneckého klubu Petr Ibl resignoval na svou funkci, protože - jak napsal - "apatie a nedisciplinovanost některých členů je neúnosná a ... řízení strany, podle mého názoru neexistuje".

Jak s tím Grossovo vedení naloží, suď Bůh, zatím si Miroslav Grebeníček může mnout ruce.

Ze Senátu

Nakonec - alespoň krátce - nutno zmínit dvě zprávy ze Senátu. Novým předsedou se po Petrovi Pithartovi stal občanský demokrat Přemysl Sobotka.

Určitě to není žádný fanaticky oddaný přívrženec prezidenta, a tak se zdá, že by si Senát mohl uchovat jistou nezávislost na hlavě státu a v budoucnu i na poslanecké sněmovně, nezávislost, bez níž nemá smysl.

Druhá zpráva na to v dobrém navazuje: už pod novým vedením odmítla druhá parlamentní komora v drtivé většině schválit Václavu Klausovi kandidátku na ústavní soudkyni, která byla z kariérních důvodů v letech 1977-1989 členkou KSČ.

Snad senátoři zastávají názor, podle kterého je třeba se s minulostí nejdřív vyrovnávat - a teprve potom smiřovat.