Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
Aktualizováno: čtvrtek 16. prosince 2004, 08:17 SEČ
Poslat stránku emailemVerze pro tisk
Co víme sami o sobě?

Nedávno se u nás o tom psalo a mluvilo: Designovaná americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová v textu své univerzitní práce z oboru historie, věnované Sovětskému svazu a Československu, před lety napsala, že Československo nikdy v dějinách nebojovalo.

Paní doktorka Riceová je Američanka a pojmy Čechoslováci a Československo pro ni znamenají totéž. Státní příslušnost a národnost jsou v Americe jedno.

To se nám velmi nelíbilo. My že jsme nebojovali? Nemáme rádi, když nás kritizuje kdokoli, zejména jakási - pro většinu z nás tehdy ještě neznámá, mladá a pro mnohé také třeba i nesympatická - Američanka.

Co ta o nás ví. Ale co my víme sami o sobě?

 Jako stát jsme opravdu nebojovali. Je to ostuda naší politiky a politiků

V první světové válce, to jsme ještě neměli samostatný stát, bojovali naši muži v rakousko-uherské armádě. Proti mm stáli na druhé straně legionáři, kteří si sice říkali Čechoslováci, ale bojovali proti státu, ve kterém se narodili a vyrostli.

Pravda, i jejich, nebo zejména jejich zásluhou vzniklo potom samostatné Československo.

Do té doby je však jejich rodný stát považoval za zrádce a stanovil pro ně trest smrti.

Meziválečná Československá republika měla armádu, která byla připravena hájit její svobodu a nezávislost. Přišel Mnichov, zrada západních spojenců. Zářijová mobilizace 1938 znamenala podle některých historiků vrcholný okamžik v dějinách první republiky.

Českoslovenští vojáci chtěli bojovat. Argumentů proti měl prezident Beneš řadu. "Nebudu hnát lidi na jatka do předem prohrané věci." Prosím.

 To, jak jsme se chovali k těm, kteří bojovali tak říkajíc proti nám za nás, jak jsme mlčeli k tornu, co se s nimi dělo, je naše hanba

Nebo ještě účinnější a v blízké budoucnosti potvrzený argument: "K válce stejně dojde, bude to Válka světová, ale nebudeme to my, kdo ji vyvolali. Bude to vina někoho jiného." Chytré, že?

Stali jsme se protektorátem. Mnozí naši mladí lidé, kterým se podařilo utéct na západ nebo na východ, bojovali jako dobrovolníci proti Německu a proti nacistické vládě ve vlasti. Zase jim doma hrozil trest smrti.

Když válka skončila, byli krátkou dobu oslavováni, po únoru byli zavíráni a někteří popraveni. Po roce 1989 vyznamenáváni.

Pro ty poslední žijící nemáme dnes ani dost míst v domovech důchodců.

Na koho se máme zlobit? Na doktorku Riceovou? Napsala něco, co není pravda? Jako stát jsme opravdu nebojovali. Je to ostuda naší politiky a politiků.

To, jak jsme se chovali k těm, kteří bojovali tak říkajíc proti nám za nás, jak jsme mlčeli k tornu, co se s nimi dělo, je naše hanba.

A to nemluvím o tom, jak jsme opatrní, podezřívaví a neochotní, máme-li splnit své spojenecké závazky a vyslat někam vojenskou pomoc.

Ale to se týká současnosti a nás samotných, nikoli už našich předků. Nejvyšší čas s tím něco udělat.

RadiofejetonyRadiofejetony
Archiv fejetonů osobností českého veřejného života
NEJNOVĚJŠÍ
Poslat stránku emailemVerze pro tisk
Redakce|Pomoc
BBC © ^^ Nahoru
Archiv|Speciály|Anglicky s BBC
BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
Pomoc|Ochrana soukromí