|
Žulové kostky | ||||||||||||||||||||||||||||||||||
V pozdním podzimu, kdy tma začíná dřív než večer, je světlo svíček zvláště působivé. Při podvečerní bohoslužbě, kterou začínal v Ambergu synod bavorské evangelické církve, svíčky chybět nemohly: překvapením ale pro mne byla hromada žulových dlažebních kostek.
Byly v kostele navršeny mezi hlavní lodí a oltářem jako němá barikáda, anebo pozůstatek proběhlé destrukce či stavební materiál. Teprve při bohoslužbě se ukázalo, že jsou součástí liturgického dění: v daný okamžik je účastníci začali rozebírat, na kámen každý položil svou svíčku, a pak jej přemístil ke kříži v průčelí. Záplava mihotavých světélek pod Kristovým křížem, už v tom byla symbolika, které se beze slov dobře obešla. Slova však zazněla a tentokrát doprovodný komentář výpověď světelného obrazu nerozmělnil, naopak: když jsme svá osvětlená břemena, trosky, či základní kameny uložili pod kříž, bylo nám vysvětleno, že ty žulové kostky pocházejí z nedalekého koncentračního tábora ve Flossenburgu. Dál už se nic vysvětlovat nemuselo, bavorští evangelíci dobře vědí, že právě tam byl popraven v dubnu 1945 Dietrich Bonhoeffer. Tento snad nejvýraznější luterský teolog 20. století byl totiž antinacista myslí i činem a trestu smrti se mu dostalo jako jednomu ze spiklenců, kteří chystali atentát na Adolfa Hitlera. Po připomenutí původu žulových kostek proměněných v nosiče světla, se pak účastníci bohoslužby modlili vyznání víry, které sepsal Dietrich Bonhoeffer ve vězení. Začíná takto: "Věřím, že Bůh může a chce, aby ze všeho, i z toho nejhoršího, vzniklo něco dobrého. K tomu potřebuje lidi, kteří si nechají všemi věcmi posloužit k dobrému." Atmosféra bohoslužby v zaplněném chrámu, její jednotlivé prvky, zvláště Bonhoefferův text, povýšený společnou recitací na vyznání církve, mi nabídly přesně to, co jsem hledal. Krátce před tím se totiž u nás v Čechách vzpomínalo na zhroucení komunistického režimu před 15 lety a zazněl také hlas, že se svou minulostí, i s komunistickou minulostí, se musíme smířit. Ani u bavorských sousedů myšlenka smíření nechyběla: smíření s Bohem a smíření s těmi, kteří mají proč se hněvat, protože jsme jim ublížili. Smíření s minulostí tam ale nebylo ani trochu, naopak minulost tam byla předložena jako žulová zátěž, jako něco obtížného, co musíme nést a unést, neboť takoví jsme byli, naši otcové a matky to a ono dopustili. Na nás je, jak minulost zpracujeme. Na nás je, co z ní zavrhneme jako suť a odpad, co z ní zhodnotíme jako nosný stavební materiál, abychom mohli stavět budoucnost. Na minulost si musíme posvítit a sobě objasnit, zda se hlásíme třeba dodatečně, ale přece, k odpůrcům nacistické totality, k té vždycky menšině statečných a odpovědných, nebo se i do budoucna ztotožníme s těmi, kdo se každému zlu přizpůsobí tiše a ochotně. Bonhoeffer a ti, kdo se k němu dnes hlásí, mne povzbudili. I ze zlé minulosti může povstat něco dobrého, ale k tomu je potřeba lidí, kteří si i zlou minulostí nechají posloužit k dobrému: k pokorném sebepoznání, ke kajícnosti a k odhodlání nesmířit se s tím, co bylo v minulosti zlé. Je-li takových lidí na bavorské straně Českého lesa víc než u nás, to s jistotou nevím. Mohu ale potvrdit, že do amberské Paulanerkirche se málem nevešli, a to je kostel hodně veliký. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||