Petruška Šustrová novinářka

Teta Frosja mě úplně okouzlila, měla přirozený půvab prostého člověka s velkou životní zkušeností a vyzařovala z ní láska k lidem

Přesněji řečeno oslavovali výročí církevního obřadu, který tenkrát, před pětadvaceti lety, proběhl ve vší tajnosti, neboť novopečený manžel byl vysokoškolský učitel, a kdyby se veřejně přihlásil k náboženské víře, podepsal by si tím výpověď.

Stůl byl plný nejrůznějších pochoutek a já se těšila, že se od hostitelů dozvím, jak to v Moldavsku chodilo, a jak prožívali události posledních patnácti let.

Posadili mě však vedle maminky pána domu, asi sedmdesátileté babičky, kterou všichni přítomní včetně syna oslovovali "teta Frosja".

Trochu mě to zklamalo - teta Frosja na diskusi o politice nevypadala.

Byla to čilá stařenka, která každou chvíli vyběhla ke kozám, k praseti nebo nakrmit psa, ale v ostatním čase se mi velice živě věnovala.

Vyprávěla, že neumí pořádně žádný jazyk - ani rumunsky, ani moldavsky, ani rusky, bělorusky nebo ukrajinsky.

Vyrostla mezi Bělorusy, během dlouhého a pohnutého života se pohybovala v pěti jazykových prostředích, a domluvila se všemi pěti jazyky. Prý nedokonale, ale jí to stačilo.

Pořád mě pobízela do jídla a hlavně do pití, znala ve všech těch jazycích spoustu průpovídek, zdůvodňujících, proč host musí nalitou skleničku dopít do dna.

Z jedné vyplývalo, že nedopitá sklenička přináší do domu zlo, jiná, že takovému nepodařenému hostovi vypadají zuby.

Teta Frosja mě úplně okouzlila, měla přirozený půvab prostého člověka s velkou životní zkušeností a vyzařovala z ní láska k lidem.

"Vezmi si tohle," nutila mě, a nabízela mi mísu s kuřetem v aspiku. "To je kuře?" zeptala jsem se. "Ne," pravila teta Frosja, "ale nemůžu si vzpomenout, jak se to řekne rusky."

Když jsme odcházeli, děkovala mi teta Frosja, že jsme poctili její dům návštěvou, a pak řekla: "A nezapomínej na moje děti. Jsou to taky tvoje děti."

A začala se vyptávat spolustolovníků, kteří si povídali v několika jazycích.

Chovala se ke všem trochu jako k dětem, protože to byli kamarádi jejích vlastních dětí, které znala desítky let, a nás, cizí hosty, okamžitě do své velké rodiny přijala.

Konečně si někdo vzpomněl na to pravé slovo: "Petuch," prohlásila vítězně jedna návštěvnice. Zpitomělá tím jazykovým babylonem jsem přikývla: "Kohout."

A teta Frosja vítězně zvolala: "Kogut!" Všichni kolem stolu se rozesmáli a hostitel na oslavu hned nalil dalšího panáka moldavského koňaku.

Chtěla jsem vypít jen polovinu, ale teta Frosja nakrabatila vrásčitou tvář a ukrajinsky zkormouceně řekla: "Když host nedopíjí do dna, hostiteli vyschne studna." To jsem pochopitelně nechtěla, a tak jsem svou povinnost hosta splnila.

Když jsme odcházeli, děkovala mi teta Frosja, že jsme poctili její dům návštěvou, a pak řekla: "A nezapomínej na moje děti. Jsou to taky tvoje děti."

Přivedlo mě to trochu do rozpaků, ale než jsem se stačila zeptat nebo aspoň projevit údiv, teta dodala: "Nemysli si, že nejsou."

"Svítí na nás jedno slunce, vládne nám jeden Bůh - jsou to taky tvoje děti."

Přijala jsem to jako závazek, ale stejně přiznám, že víc než na ty dospělé děti myslím na tetu Frosju. Je to taky moje teta.