Jaroslav Jírů novinář

V dubnu 2003 byli odsouzeni k dlouholetým trestům za to, že pro sebe a své krajany požadovali práva, která v Čechách a na Moravě patnáct let – už nebo teprve, jak se to vezme – pokládána za samozřejmá.

Kdo by z toho neměl radost! Byla by přirozeně ještě větší, kdyby ten fakt svědčil o to, že režim vousatého diktátora se rozkládá a že svoboda pro pět disidentů je prvním příznakem toho, že se skutečná volnost v ostrově domnělé svobody chystá opravdu zakotvit.

Castrův režim je stejně krutý, jak vždycky byl, ale tím, jak stárne, se stává rafinovanějším

Bohužel tomu tak není. Naopak všechno, o se kolem toho propuštění děje, svědčí o tom, že Castrův režim je stejně krutý, jak vždycky byl, ale tím, jak stárne, se stává rafinovanějším, záludnějším a především schopnějším využívat slabostí protivníka.

Dokonce se zdá, že se ještě zdokonalil v umění propagandy. S údivem pozorujeme, jak si střízlivé západoevropské noviny vykládají Castrovu pečlivě odváženou milost jako "gesto".

Ve skutečnosti to je pouhý teatrální trik. Jako by lidé ze světa svobody zapomněli na to, že z osmdesáti Kubánců odsouzených v dubnu 2003 jich byla propuštěna jen hrstka.

A jak propuštěna! Není to amnestie ani prominutí zbytku trestu, nic, co by poskytovalo sebemenší záruky.

Diktatura přece žádné záruky nepřipouští, to by prohřešila sama na sobě.

Jsou propuštěni "jen tak", aby v případě potřeby, když nepřijdou k rozumu, se mohli zase "jen tak" za mříže vrátit.

"Když překročím čáru, tak mne zase zavřou," řekl jeden z nich, Marcello Polez.

Propuštění předcházela pečlivá selekce. Z vězení se dostali velmi nemocní a slavní. Ostatní nemají nárok.

Diktatura přece žádné záruky nepřipouští, to by prohřešila sama na sobě

Umění rozdělit protivníka se Castro učil u samotného Lenina. Evropská unie přijala proti jeho režimu po soudních fraškách sankce. Hospodářské a politické styky na nejvyšší úrovni byly zmrazeny, disidenti jsou zváni na vyslanectví o státních svátcích.

Jen španělští socialisté se rozhodli vybočit z řady a jednali s Castrem na vlastní pěst. Byl by hlupák, kdyby té skvělé příležitosti jaksepatří nevyužil.

Prohlásil rafinovaně, že právě španělská vláda se zasloužila o propuštění těch pěti. Quod erat demonstrandum zvláštní zacházení s diktátory se vyplácí, zásadovost je jen pro hlupáky, sankce nikam nevedou!

Další příležitosti se jistě brzy naskytnou. Na Kubě je na tři sta politických vězňů. Materiálu pro "gesta" je více než dost.

Co na mě v této souvislosti působí obzvláště mrazivě, je to, jak celý svět odevzdaně čeká, až Castro odejde na onen svět. Do té doby musíme být trpěliví a pak se to všechno uděje.

A co když ne? Nebudou ti, co přijdou po něm, ještě rafinovanější? A přibude v Evropě lidí, kteří prohlédnou konečně jeho hru?