Viktor Šlajchrt redaktor kulturní rubriky týdeníku Respekt

Jde o luxusní publikaci, která váži bezmála čtyři kila a na více než pěti stech stranách přináší téměř 500 celostránkových barevných reprodukcí ruského umění.

Abych neupadl v podezření, že fejeton zneužívám ke komerční reklamě, zdůrazňuji, že se kniha opravdu nebude prodávat.

Měla by být volně přístupná ve více než stovce vybraných kulturních institucí, které ji od Gazpromu s Transgasem dostanou zcela zdarma.

Příslovečnému koni se na zuby sice nemá koukat, jde-li však o kulturní statek, měl by se mu příjemce pokusit porozumět, vstřebat je a nějak se s ním vyrovnat

Reklamě v širším smyslu slova ovšem slouží samo dílo, ať už ve svém výsledném knižním tvaru, nebo v podobě originálních předloh, které visí na stěnách místních muzeí po celé rozloze největší země světa.

Ruští umělci v něm mají vylepšit image ruského státu, pošramocenou násilnictvím, ale jistě se od nich čeká, že taky trochu zušlechtí zatím spíš skrytou tvář podnikatelů s plynem.

Konečně proč ne. Nobelovu cenu, nejprestižnější vavřín Západu, financoval dokonce obchod s dynamitem.

Za dar se sluší poděkovat. Příslovečnému koni se na zuby sice nemá koukat, jde-li však o kulturní statek, tedy jakési duchovní poselství, měl by se mu příjemce pokusit porozumět, vstřebat je a nějak se s ním vyrovnat.

Nad knihou jsem tomu věnoval dva poslední večery. V první kapitole je představena ústřední Treťjakovská galerie v Moskvě a každá z dalších pětadvaceti kapitol je věnovaná jedné oblastní sbírce od severského Archangelska po jižanskou Astracháň, od Kurska u hranic s Ukrajinou až po Jakutsk na dálné Sibiři.

Dar lze chápat i jako specifický příspěvek k planetárním debatám o slabosti slov, která stále víc ustupují před silou obrazů

Všechny kolekce ovšem vyprávějí v podstatě stejný příběh, který začíná byzantinskými ikonami a pokračuje portréty carů, bojarů a kupců z 18. století přes romantické či realistické krajinomalby 19. století k poněkud jurodivému blouznění avantgardy i přísně optimistické kázni stalinismu v minulém století.

Zarážející je, jak malebně a idylicky zde ruský příběh působí - skoro jako by šlo o lákavý prospekt nějaké scifistické cestovní kanceláře organizující zábavné výlety do dějin.

Letos česky vyšlo několik tlustých historických knížek bez obrázků a na obyčejném papíře, které vyprávějí úplně jiný ruský příběh, námatkou uveďme Rusko za starého režimu Richarda Pipese nebo Sovětskou tragédii Martina Malii.

V nich čtenář najde, co se dělo v letech, kdy umělci ty pěkné obrazy malovali. Pařížsky šarmantní obraz Nová Moskva malíře Pimenova je kupříkladu datován 1937 - tedy rokem nejkrvavějších stalinských orgií.

Obchodníci s plynem nám ukázali vskutku vlídnou tvář, opatrnosti však nezbývá.

Dar lze chápat i jako specifický příspěvek k planetárním debatám o slabosti slov, která stále víc ustupují před silou obrazů.