Jaroslav Veis publicista

Do ztichlé stanice metra Malostranská teskně hučí eskalátor a dole pod ním ležérně postává malá smečka mužů.

I když vypadají spíš jako komparsisti z Hřebejkova nového filmu než jako lovci na čekané, jsou to lovci.

Konečně se na schodech objeví dvě postavy. Blahobytně vyhlížející muži mají kožené aktovky, svrchníky evidentně z OP Prostějov, boty od Bati.

Skupina lovců se ani nepohne, tihle jsou jasně podměreční. Zato stádečko nad nimi, hlasitě štěbetající jakýmsi románským jazykem, je nadějnější.

Vědí, že tahle kořist už neunikne, že ji stejně nakonec /.../ dostihne a uštve advokátní kancelář slavného doktora Sokola

Lovci se zkušeně rozestaví do rojnice. Nic netušící kořist se přiblíží na dostřel. "Kontrola jízdenek, prosím," padnou první rány.

Zdá se, že do prázdna. Turisté, chráněni patrně obrázkem s Pražským Jezulátkem, které téměř všichni mají v rukou, nastrkují lístky a unikají bez zásahu.

Konečně: jeden stařík začíná zoufale hledat po kapsách a za živého boha nemůže najít spásný papírek. Shora se blíží opozdilci.

Lovci se snaží zkušeně staříka oddělit od ostatních a zbytek stáda odehnat směrem k nástupišti.

Statný vůdčí samec, puzen instinktem, však drží stádo pohromadě a vůbec mu nevadí, že z tunelu se ozývá dunění blížícího se vlaku metra.

Situace se pro lovce nevyvíjí nijak příznivě. Turisté štěbetají jeden přes druhého, i ti, kteří už lístky ukázali, je nastrkují znovu, jakási snědá babka strká zadrženému staříkovi vlastní a něco po sicilsku křičí.

A shora přiváží eskalátor další kořist, tentokrát nadějnější: několik osamělců a dvojici nepůvabných anorektických studentek s batůžky.

Lovci bleskově přehodnotí situaci, propouštějí staříka na svobodu a znovu napřahují dlaně s odznaky: kontrola jízdenek.

Jedna z vyhublých školaček ukazuje tramvajenku s kupónem z minulého měsíce, který platil jen do včerejška.

Nešťastnice cosi blekotá o frontě, že to včera nestačila, ukazuje, že v tramvajence má pod sebou vzorně srovnané všechny kupóny od začátku školního roku, pláče, že sebou nemá peníze na pokutu.

Lovci jsou neoblomní, chtějí a dostávají občanku, zapisují.

Vědí, že tahle kořist už neunikne, že ji stejně nakonec ve skupinovém procesu s několika stovkami dalších černých pasažérů - soudit to vyžle samotné by nestálo zato - dostihne a uštve advokátní kancelář slavného doktora Sokola.

A už je tu další kořist, dva Němci nebo Rakušáci. On i ona jedou na nepřestupné lístky, které jim už navíc deset minut neplatí. Tady to bude jistá dlaňovka a ještě budou rádi, že je oškubali jen revizoři a ne taxikáři, tam by to stálo mnohem víc.

Den pomalu plyne dál. Smečka revizorů se za chvíli přesune k dalšímu napajedlu. Na Můstek nebo na Národní? Ještě se uvidí, obě stanice jsou výživné.

Tak už to chodí, skončil by teď svůj sloupek básník Pavel Šrut.

Proč probůh se revizoři s takovou vervou vrhají zejména na turisty, které by stačilo poslat koupit správný lístek?

Fejetonista však musí položit ještě dvě triviální otázky - proč probůh se revizoři s takovou vervou vrhají zejména na turisty, které by stačilo poslat koupit správný lístek?

A proč se tolik revizorů vynoří zrovna čtvrtého dne v měsíci, kdy už neplatí starý kupón a leckdo z předplatitelů, tedy pravidelných platičů, si ještě nestihl - nebo jen zapomněl - koupit nový?

Fejetonista se ptá, ač odpověď zná nejen on, ale i revizoři, šéf dopravního podniku, ba i poslední koncipient doktora Sokola - protože právě to je chvíle, kdy lov černých pasažérů nejvíc vynáší.

A všichni dohromady vědí, že mu nikdo neodpoví. Zeptat se však musí. Teprve potom může básníkovi přitakat - tak už to chodí.