Adam Drda analytik BBC

Rozhodující pro jeho další "předsednickou kariéru" byly výsledky trojích letošních voleb, v nichž strana suverénně vyhrála - a suverénně vyhrál i Topolánek, když mu delegáti dali 90 procent hlasů.

Čím je totiž strana silnější, tím hůř provádí sebereflexi, tím méně se jí chce zkoumat vlastní nedostatky

Kongres se proto nese v celkem klidném, ale současně triumfálním duchu - a právě to může poněkud zastřít (nejen přihlížející veřejnosti, ale taky samotným politikům) jisté "palčivé a klíčové otázky".

Čím je totiž strana silnější, tím hůř provádí sebereflexi, tím méně se jí chce zkoumat vlastní nedostatky.

Problém ODS je v tom, že to nedělala v době, kdy na takovou činnost byla příhodná chvíle, totiž poté, co prohrála poslední volby do sněmovny, poté, co tehdejší šéf sociálních demokratů Vladimír Špidla vypověděl opoziční smlouvu - a právě ta nečinnost dává důvod k jisté obavě, že se od časů Václava Klause ODS změnila méně, než by byla potřebovala.

Dnes je možná na vrcholu popularity a jeví se mnoha lidem jako jediná možná volba, ale přitom nelze přejít pochybnosti, do jaké míry je to její zásluha, jak se o to přičinil Mirek Topolánek, jak se strana proměnila od časů spolupráce s ČSSD Miloše Zemana a od dob transformace, jak moc dnes podléhá vlivu Václava Klause atd.

Klást si ty otázky je zvlášť důležité u politické strany, která má reálnou naději téměř úplně ovládnout veškeré důležité státní instituce.

Topolánek, lídr v dobrém počasí

Mirek Topolánek je na jedné straně mnohem schopnější politik, než se všeobecně soudilo, když byl nečekaně poprvé zvolen předsedou.

Strana se mu nezačala sypat pod rukama, nerozběhly s v ní nějaké ničivé frakční boje, v několika klíčových momentech si dokázal prosadit svou - například když padla Špidlova vláda, Topolánek odmítl prezidentovu představu široké vládní koalice a raději "své lidi" připoutal k opozičním lavicím. Vyplatilo se to.

Topolánkovi až dodnes neuvěřitelně přálo štěstí, respektive političtí protivníci

Koneckonců, pod jeho vedením se taky ODS - pravda, s pomocí komunistů - podařilo dostat Václava Klause na Hrad, což byla operace, jež se původně jevila jako takřka beznadějná.

Zároveň ale Topolánkovi až dodnes neuvěřitelně přálo štěstí, respektive političtí protivníci: vládní koalice se dopouštěla obrovské spousty chyb, sociální demokracie se ocitla v trvalém úpadku, Unie svobody prakticky neexistuje, za to posiluje KSČM.

Aféru Kořistka Topolánek bez obtíží ustál mimo jiné díky tomu, že policie bezprecedentním způsobem zpackala vyšetřování.

Liberální nebo konzervativní volič, pokud není z tradice lidovec, se dnes nemá kam vrtnout. Těžko si tedy představit, že by měl Topolánek příhodnější podmínky.

Od tzv. sarajevského atentátu se však ODS vyznačuje na české poměry nevídanou semknutostí a jednotností.

Už proto není jasné, jak moc ji má Topolánek v rukou, co všechno ovlivňuje, do čeho zasahuje.

Být politickým lídrem ve výše popsané době není až tak těžké - uřídit vládu a stranu, která drží výkonnou moc a má odpovědnost, být premiérem s otcem zakladatelem, hyperaktivním prezidentem Klausem za zády, to už je něco jiného.

ODS dnes drží většinu v Senátu, ovládá kraje, a pokud ovládne v příštích volbách spolu s lidovci poslaneckou sněmovnu, je těžko představitelné, že by její čestný předseda Václav Klaus odolal pokušení celou tu situaci využít, byť včera na kongresu ujišťoval, že jako hlava státu se chová přísně nestranně.

Důležití místopředsedové

V téhle souvislosti je poměrně důležitá volba místopředsedů strany. Stanou-li se jimi většinou lidé, jako je poslankyně Miroslava Němcová nebo pražský primátor Pavel Bém, kterého Topolánek kupodivu prosazuje, jako by už měl šéf zaděláno na potíže.

Dojde-li ke konfliktu mezi Topolánkem a prezidentem, nebude mít prvně menovaný o co se opřít

Jsou to politici, z nichž málokdy vypadne nějaký vlastní názor, vyznačují se jakousi jednoduchou "ódéesáckou" rétorikou a bezvýhradným souhlasem se vším, co Klaus udělá.

Dojde-li ke konfliktu mezi Topolánkem a prezidentem, nebude mít prvně menovaný o co se opřít.

Kde jsou možné zdroje toho konfliktu? Stačí zmínit zahraniční politiku, například Evropskou unii, prostý fakt, že mezi stoupenci ODS je taky nejvíc stoupenců jednotné Evropy a že Václav Klaus se svým euroskepticismem představuje skutečně výjimečnou personu.

Dokud tím "zatápí" vládní koalici, ODS to z opozice sleduje a prezidentovi přihrává, vpodstatě o nic nejde. Až se situace obrátí a strana bude rozhodovat o osudu země, bude to najednou horší.

Podobný problém je antikomunismus. Mnozí politici ODS prohlašují svou stranu za vysloveně protikomunistickou, což by logicky mělo znamenat ostražitost nejen vůči KSČM, ale i vůči lidem, kteří tu v minulosti pomáhali udržovat totalitu a jejich myšlení je tím silně poznamenáno.

Když Václav Klaus navrhoval ústavní soudce, byla mezi kandidáty celá řada takových právníků, Senát je odmítl, protože v něm měly většinu strany, spjaté s vládní koalicí. Jak by to asi dopadlo teď?

Plus i mínus

Občanským demokratům se nedá upřít řada pozitiv. Za prvé strana vyrůstá "zdola", opírá se o práci řady regionálních politiků, hejtmanů, starostů.

Objevila se sice různá podezření, že se někteří komunální politici ODS dopouštějí korupce, ale neprokázalo se, že by tak činili na české poměry v nějak výjimečné míře - těch, kteří prostě dobře pracují, a proto s nimi lidé sympatizují, je nepochybně mnohem víc.

Strana jednak nemá své plány podrobně rozpracovány a jednak je prakticky jisté, že pokud vyhraje volby v roce 2006, bude sestavovat vládu s nějakým koaličním partnerem

Za druhé se ODS deklaruje jako pravicová, resp. liberální strana a tudíž má jisté, v českých poměrech sympatické vlastnosti.

Váží si lidí, kteří cosi produkují a chtějí stát na vlastních nohách, netrpí postkomunistickým antiamerikanismem, strana nepropadá spoustě módních ideologií, a například na válku s terorismem mají politici ODS vyhraněné a nepopulistické názory.

Za třetí, což s druhým bodem souvisí, vystupuje ODS proti představě státu, který o své občany nejen pečuje, když z nich předtím vytahá co nejvíc peněz na daních, ale zároveň soustavně strká nos do jejich věcí.

Vedle toho ale stojí i další, méně příznivá fakta: ODS se sice deklaruje jako strana liberální, ale zároveň to taky dlouhou dobu byla - a ještě stále v mírnější podobě je, strana národovecká, se vším, co k tomu patří, včetně neutuchající obhajoby benešových dekretů, vytváření atmosféry falešného ohrožení z Německa, ataků vůči katolické církvi.

Její významní politici jsou stále stejní: titíž lidé, kteří se v době oposmlouvy podíleli na všem, co vyplývalo z tohoto rozdělení moci s ČSSD, lidé, kteří mají za chyby Zemanovy vlády nepochybnou spoluzodpovědnost.

Topolánkova strana se sice zaštiťuje svobodou jednotlivce, ale při řadě hlasování, která tuto svobodu posouvají o kus dál, postupovala opačně.

Co se týká plánů ODS do budoucna, existují sice přitažlivá hesla, jako je nízká rovná daň, ale strana jednak nemá své plány podrobně rozpracovány a jednak je prakticky jisté, že pokud vyhraje volby v roce 2006, bude sestavovat vládu s nějakým koaličním partnerem, byť mnohem slabším, pravděpodobně s lidovci.

Ti jsou velcí propagátoři různých danových úlev, například pro rodiny s dětmi. Jak s tím půjde rovná daň dohromady? Jak se ODS a KDU-ČSL v této věci dohodnou?

O Grossovi už mluvit nebudeme

Včera bylo na kongresu možno pozorovat jednu zajímavou věc. Mirek Topolánek zase jednou potvrdil, že občas míří až po střelbě. Byl požádán, aby reagoval na jakýsi názor premiéra.

A odpověděl: "Já už na Stanislava Grosse nemíním reagovat téměř nikdy". Jako bonmot, který má vyjadřovat převahu, je to dobré, jako ukázka nadměrného sebevědomí výmluvné.

Místopředseda strany Petr Nečas přistoupil k situaci ODS o něco střízlivěji, když poukázal na to, že spousta lidí volí ODS proto, že nejmíň vadí - a že z těchto sympatizantů je třeba udělat přesvědčené voliče.

Nečas má absolutní pravdu: jak už řečeno na začátku, ODS sice suverénně vyhrála troje volby, ale účast u nich byla vělmi malá a fakticky potvrdila, že ODS dalo hlas 10 procent oprávněných voličů.

Občanští demokraté jich ale musejí ve volbách do sněmovny převědčit mnohem víc: pokud chtějí, aby se ohlášené radikální reformy opíraly o vůli dostatečného počtu lidí a pokud má být koalice s lidovci vůbec reálná.