Miroslav Petříček filozof

Když byla konečně oznámena smrt vůdce Palestinců Jásira Arafata, hýbala světem nakonec otázka jediná: kdy vlastně zemřel?

Ačkoliv by se zdálo, že odpověď nemůže být složitá, přesto tato jednoduchá otázka zůstala a patrně navždy zůstane nezodpovězena. A to i přesto, že známe oficiální datum úmrtí.

Odpověď na otázku, co je život a smrt už nepodává příroda, ale politika a medicína

Je skoro symbolické, že smrt této poněkud temné postavy současných dějin odhalila skrytou přízračnost celého moderního světa. Arafat podle novinových zpráv umíral deset dní, ale právě tak je možné říci, že od chvíle, kdy upadl do bezvědomí či komatu, ještě deset dní žil.

Obojí je pravda, a to právě je ona přízračná zpráva, kterou lze číst mezi řádky stručných i podrobných zpráv.

Odpověď na otázku, co je život a smrt už nepodává příroda, ale politika a medicína.

Přízračnost neznamená, že na ulici musíme o půlnoci potkat zjevení a strašidla. Přízračnost je tam, kde něco, co vypadá pochopitelně a zcela přirozeně, najednou ukáže svou neznámou, odvrácenou a nepochopitelnou tvář. Přízračná je dvojznačnost.

Není to nakonec i hrozivé že netušíme, jak dlouho může takový ne-život, ne-smrt vlastně trvat?

A ve světě, jemuž vládne věda a pokročilá technologie, se právě s tímto jevem setkáváme stále častěji. Vyspělé státy se předhánějí ve statistikách konstatujících zvyšování průměrné délky lidského života.

Sledujeme-li ale dlouhou agónii Jásira Arafata, začnou nás mimoděk napadat přízračné myšlenky: počítá se sem i onen stav mezi životem a smrtí, vynucený politickými ohledy, kterým se zjevně může a někdy i musí podřídit i medicína?

Není to strašidelné, že věda a technika, které přivedly lékařství k takové dokonalosti, umožnily na druhé straně něco, co není ani život, ani smrt, nýbrž pouhé přežívání? A není to nakonec i hrozivé že netušíme, jak dlouho může takový ne-život, ne-smrt vlastně trvat?

Ale je možné nazývat přežívání životem?

Tento, doufejme že přece jen výjimečný příklad ukazuje, proč je dvojznačnost v našem světě děsivější než někdejší strašidla a tradiční filmové horory: hrůzu vzbuzuje především to, jak technologie doslova vniká do života, prostupuje jím a jak se jí život často i podřizuje.

Nevíme už, kde jedno končí a kde začíná druhé. Přežívání, které umožňují přístroje, není protéza jako umělý kloub; je to vlastně jiná, dotud zcela neznámá forma života.

Ale je možné nazývat přežívání životem? Vždyť to by znamenalo, že cílem života už není nic jiného než jeho délka bez ohledu na cenu, kterou je za ni nezbytné platit.

Případ technologického přežívání je ovšem dvojznačný zvláště proto, protože se zdá, jako by v určitých krajních případech byly touto jinou formou života spíše přístroje připojené k člověku než člověk sám. Rozdíl se stírá a v aseptickém prostředí lékařských laboratoří se objevují přízraky.