Ondřej Štindl analytik BBC

Snímek Viktora Polesného navíc reprezentuje nikterak běžný typ nepovedeného filmu - všechen ten nezdar v něm jakoby nebyl dílo náhody, obraz nějakých nenaplněných dobrých úmyslů.

Milenci a vrazi jsou vlastně film velice konsistentní. Křečovitý a prázdný od začátku až do konce, schopný překvapit i tehdy, když už divák může mít pocit, že to není možné.

Milenci a vrazi jsou vlastně film velice konsistentní. Křečovitý a prázdný od začátku až do konce

V tom smyslu je to snímek důsledný až neúprosně, těžko ho proto označovat za nezvládnutý, spíš jako by v něm v něm došel stoprocentního naplnění nějaký - mysli běžného smrtelníka se vymykající - autorský záměr.

Film - podobně jako Páralova předloha - na ansámblu hrdinů - pracovníků jedné ústecké chemičky a obyvatel přilehlé internální ubytovny - demonstruje různé životní pravdy, například, že lidé k sobě jsou často krutí, jsou sobečtí a poživační a pak na to doplácejí.

Sestava protagonistů je sociologicky reprezentativní - najdeme tam pana a paní ředitelovy, romantického mladíka, prostopášnou děvu, maloměstské intrikány, světce, démona, stárnoucí vyprahlou lékařku, dojemně pokašlávající dětičky z ústavu a umírajícího starce, který ví, ale nepoví, a partu montérů vždy hotových skupinově znásilnit některou z procházejících hrdinek.

Představitelé těch hrdinů pak ony pravdy demonstrují vskutku svědomitě, lépe řečeno - až moc svědomitě.

Snímek často působí dojmem, že jeho hrdinové znají jenom dva typy emocionálního rozpoložení - afekt a hysterický záchvat

Snímek často působí dojmem, že jeho hrdinové znají jenom dva typy emocionálního rozpoložení - afekt a hysterický záchvat.

Není se jim co divit, mají to skutečně těžké. Musejí ze sebe soukat dosti krkolomé dialogy - i přiopilá hoka do větru v tomhle filmu hovoří ve vybroušeně se tvářících souvětích - čas od času sebou třísknou o zem, zhusta se mezi sebou páří, i přitom však evidentně trpí, nanejvýš si toho v některých okamžicích nejsou plně vědomi.

Svým způsobem je pozoruhodné, jak uniformní výkony ve filmu podává docela různorodá skupina často respektovaných herců - od Jiřího Langmajera přes Zlatu Adamovskou, po Jakuba Prachaře a Petru Špalkovou a Ondřej Vetchého.

Těžko je ale z něčeho vinit, sotva mohli nějak překonat omezení materiálu, s nímž pracovali.

Vzácně komplementární k té literární a herecké jsou i ostatní složky filmu, příležitostná obrazová symbolika podávaná se vší subtilností bucharu, těžkopádné akcenty na to, jak se věci "osudově" opakují, prostřihy založené na polopatických paralelách nebo kontrapunktech.

Vzácně komplementární k té literární a herecké jsou i ostatní složky filmu

Vše dokresluje téměř neustále přítomná hudba Karla Svobody, která je - zvláště ve chvílích, kdy sbory a rádoby monumentální varhany anoncují přítomnost duchovna - schopna dostat se docela hluboko pod kůži.

Film vznikl za podpory Ústí nad Labem, které hraje v jeho exteriérových scénách.

Možná by bylo spravedlivější, kdyby na něj na znamení vděku přispěla ta města, kde se nenatáčel.