Jiří Peňás redaktor Týdne

Podle expertů to dokazuje, že na domácím mediálním trhu je pro určité tiskoviny stále místo. Je to pozitivní zpráva pro vydavatele a redaktory s citem pro masovém pudy.

Zhruba ve stejné době oznámila redakce časopisu Kritická Příloha Revolver Revue, že třicátým číslem se rozhodla vydávání svého periodika zastavit.

Příloha navazovala a vycházela z prostředí za totality samizdatové Revolver Revue a nekonformního myšlení českého disentu

Po deseti letech tak tedy končí vlastně jediný časopis specializovaný na kritiku, která se však neomezovala jen na umění, ale snažila se obsáhnout širokou škálu společenského žití, včetně médií, ale i politiky, historiografie, architektury, životního stylu.

Příloha navazovala a vycházela z prostředí za totality samizdatové Revolver Revue a nekonformního myšlení českého disentu (stojí za to připomenout zesnulého Andreje Stankoviče).

V průběhu let se v ní ale vystřídalo několik desítek autorů a autorek, přičemž některé by bylo možné označit za kmenové a erbovní po celou dobu, jiní se během let sami stali objekty nelítostné kritiky svého původně domovského časopisu.

Kdo tedy četl KP RR pravidelně, mohl získat i jakýsi obrázek vzájemných poměrů, sympatií a animozit na české, povýtce pražské, intelektuální scéně, která má své zvláštnosti a vrtochy - a redaktoři sami jistě vědí, že ani oni jim neunikli.

Často bylo slýchat soudy "zasvěcených", že Kritická Příloha je elitářská a že se její autoři, uzavření za jakousi společnou hradbou (slovo "ghetto" se ozývalo pravidelně) často dopouštějí toho, co sami kritizují, například že upřednostňují toho či onoho, a na jiném nenechají ani chlup suchý, ať by nešťastník provedl cokoli.

Kdo četl KP RR pravidelně, mohl získat i jakýsi obrázek vzájemných poměrů, sympatií a animozit na české, povýtce pražské, intelektuální scéně, která má své zvláštnosti a vrtochy

Něco na tom jistě bylo, ale zároveň je nutné říct, že těžko tomu mohlo být jinak, vždyť i kritika je jen výtvor chybujících a omylných lidí, i když z tónu některých textů byl patrný názor právě opačný.

Vedle klasických recenzí, které převládaly především v prvních letech existence revue, tu pravidelně vycházely i velmi cenné a zevrubné texty informativní, přehledy zahraničního kulturního dění: vyzvedl bych Ruskou kroniku Tomáše Glance nebo pravidelného průvodce po amerických výstavách a galeriích od Veroniky Tuckerové.

Takové zasvěcené a nepodbízející se články budou nyní zájemcům velmi chybět, doufejme proto, že se jich ujme nějaká revue přežívající.

Speciálním jevem pak bylo nelítostné, někdy až povýšenecké glosování úrovně českých kulturních rubrik. Zda bylo vždycky spravedlivé, či ne, teď není podstatné. Osobně jsem přesvědčen, že je, vlastně bylo, na místě.

Zda skutečně musela Příloha zaniknout, ví nejlépe redakce sama; lze předpokládat, že ekonomická nejistota, to stálé nervózní a ponižující čekání na ministerské dotace, jež byly cyklicky snižovány a zase navyšovány, byla už tak vyčerpávající, že ubírala energii k další sysifovské práci.

Náklad se pohyboval kolem jednoho až dvou tisíc, což, nebudeme si nalhávat, není číslo, které by navozovalo zvláštní entuziasmus.

Náklad KP RR pohyboval kolem jednoho až dvou tisíc, což, nebudeme si nalhávat, není číslo, které by navozovalo zvláštní entuziasmus

Kdo ale Kritickou Přílohu zná a pravidelně ji četl, ví, oč jejím zánikem zdejší prostředí přichází. O jednu z nemnoha alternativ, kde se formuloval jazyk a myšlení, které je soustavně vytlačováno na okraj veřejného života - ne snad nijak násilně, ale zato účinně způsobem, kterému lze těžko odolat.

Jeho metodou je přizpůsobivost, zábavnost, nenáročnost, cílem pak maximální efekt a široká spokojenost.

Role kritiky jako nepohodlného a nepřizpůsobivého hlasu, je pak stále více zpochybňována a označována za negativismus, luxusní podivínství, které neslouží, jak by měla, ale zbytečně kazí dobré dílo a práci.

Kritická Příloha na tuto hru nepřistupovala. Při všech výhradách, které k ní je možné uvést, si myslím, že jí to sloužilo ke cti.