Ondřej Štindl analytik BBC

V jeho včerejším vystoupení jako by ty chmurné vize vzdáleně rezonovaly.

Klausem líčená Evropa jako by byla předstupněm totality známé z antiutopických knih

Tématem včerejší prezidentovy přednášky byly problémy evropské integrace - část svého vystoupení ale Václav Klaus věnoval otázkám širším. Pokusil se zachytit, řekněme, momentální stav evropského ducha.

A Klausem líčená Evropa jako by byla předstupněm totality známé z antiutopických knih.

Snad jen s tím rozdílem, že ty zmíněné literární fikce zachovaly budoucí totality jako společnost ve své zvrhlosti velmi efektivní, Klausova budoucí - jak říká prezident - postdemokratická Evropa, je místo nevýkonné a venkoncem úpadkové.

Současná diskuse o evropských otázkách podle Klause opomíjí například následující trendy: dlohodobý pokles hospodářské výkonnosti, erozi základů evropské civilizace, potlačování přirozeného vlastenectví rostoucí vliv radikálních politických proudů, slábnoucí chápání mzdy jako odměny za nějaký výkon, které podle prezidenta přináší chápání materiálního zabezpečení jednotlivce jako nějakého nároku, nedůvěru v politiku, která přechází od osobní odpovědnosti ke kolektivní neodpovědnosti.

Postupující evropská integrace k tomu podle prezidenta přináší rostoucí demokratický deficit, anonymizaci moci, která z přirozených a zažitých státních celků převádí moc na neodpovědné byrokraty beze jmen.

Intelektuální elity místo toho, aby reagovaly na aktuální problémy, svádějí evropskou debatu k diskusím o společné evropské historii a evropské identitě, což jsou podle Klause pojmy zcela fiktivní.

Říká-li totiž Václav Klaus A, měl by alespoň naznačit B

Nové členské země do unijních mechanismů žádný svěží vítr nepřinesly - během patnácti let čekání na vstup se nakazily všemi těmi nebezpečnými viry.

Takto vykreslená Evropa nemá moc na vybranou - může se vydat cestou postupného úpadku a víceméně bezmocně čekat na to, kdo se ji rozhodne pohltit nebo alespoň znevolnit.

Může směřovat k nějakému kataklyzmatu, po němž možná očištěna povstane nebo - nepovstane.

Václav Klaus není zdaleka jediný, kdo současný vývoj v Evropě vidí velmi kriticky. Jeho slova mohou být v mnoha ohledech přepjatá, v mnoha jiných zase prezidentova kritika má reálný základ a dá se snadno ilustrovat mnoha příklady.

Pro českou veřejnost se Václav Klaus stal v evropských věcech tou nejvyšší autoritou, mimo jiné i proto, že proevropská strana současné debaty prezidentovi až bezprecedentním způsobem vyklidila pole.

A prezidentova argumentace tím, že s ní Václav Klaus přichází do prostředí, které na něj nevznáší nějaké nároky, někdy dost trpí.

Říká-li totiž Václav Klaus A, měl by alespoň naznačit B. Varuje-li například před přijetím evropské ústavní smlouvy, měl by říci, co by se po jejím odmítnutí mělo stát - měla by evropská integrace být zakonzervována v současném stavu? Měla by být vystřídána jakousi koordinovanou dezintegrací?

V prezidentových vystoupeních je možné najít ještě jeden paradox. Mezi současnými evropskými politiky nenachází schopnost vést, postavit se zažitým stereotypům a třeba i návykům zpohodlnělé populace ve vlastních zemích.

Český prezident se ovšem z tohoto vzorce chování příliš nevymyká. Nesmlouvavou kritiku si rezervuje pro cesty do zahraničí a vystoupení na evropská témata.

Ve vztahu k zažitým stereotypům a někdy i předsudkům české společnosti je však velmi smířlivý, kontroverzi se vyhýbá - pokud si odmyslíme jeho časté výpady proti pražským, jak říká, elitářským intelektuálům, které jsou ovšem také v souladu s většinovým míněním.

Uplatníme-li prezidentovy parametry na něj samého, může nám vyjít, že Václav Klaus je - navzdory vší své kritice Evropy - v některých ohledech typický evropský politik.