Jiří Dědeček písničkář a publicista

Nemám na mysli takzvané "objektivní danosti", s nimiž se přichází na svět; s těmi už většinou člověk stejně mnoho nenadělá.

Ale ne všechny druhy oblečení, které se líbí revizorům, lokajům a jiným generálním ředitelům, jsou pěkné a lidsky důstojné

Leccos se sice v dnešní době stává věcí výběru (výška a šířka postavy, tvar nosu, barva očí a nakonec i určení pohlaví), ale estetickou chirurgii bych do toho netahal.

I tak můžeme se svým zevnějškem hodně udělat. Před třicítkou se člověk ještě může zeptat: A proč? Po třicítce už ví: naši bližní (chudáci) se na nás musejí dívat! Ano, jsme za svou vizáž odpovědní okolnímu světu a někdy i sami sobě.

Když jedu tramvají a revizoři se o mě nezajímají, když mi pouliční distributoři pozvánek na přiblbá představení zastupují cestu a uctivě mi vnucují své pokleslé zboží, když mi olivrejovaný poskok před hotelem podrží dveře a různý obtížný hmyz před hanbinci typu "bazaar" mě zve na ochutnávku ústřic, znervózním.

Tuším, že s mým "image" není něco v pořádku. Někde v zevnějšku je chyba. Jsem snad příliš hladce oholen? Příliš čistě oblečen?

Já vím, že se zde vnucuje přísloví "Šaty dělají člověka". Ale ne všechny druhy oblečení, které se líbí revizorům, lokajům a jiným generálním ředitelům, jsou pěkné a lidsky důstojné.

A naopak - ne všechny, které se jim nelíbí, jsou zavrženíhodné. Některé z nich jsou dokonce velmi drahé, avšak jejich nevýhodou je, že vyjadřují svobodného ducha, nechuť přizpůsobit se, touhu vyčnívat z davu.

Bouřliváka ze sebe oblečením neudělám, ale přinejmenším se pokusím na potkání sdělovat, že nejsem jako oni

Znám takové lidi (patří k nim i moje sedmnáctiletá dcera), oblékají se například v obchodech Sanu-Babu. Chtějí vypadat jinak a tím jsou každé spořádané společnosti nebezpeční!

Chci se jim také alespoň trochu podobat, i když věkem se blížím spíše generálním ředitelům a různým usedlíkům.

Nejde ale o věk, jde o pocit. Bouřliváka ze sebe oblečením neudělám, ale přinejmenším se pokusím na potkání sdělovat, že nejsem jako oni.

Obzvláště důležité je to pro obyvatele Malé Strany a Hradčan. Potkávám v této oblasti denně mnoho ministerských a stranických poskoků: potřebuji, aby celé moje vzezření oblečením počínaje a výrazem tváře konče vyjadřovalo hluboké pohrdání.

Nejmenovaný politik v jakémsi televizním pořadu kdysi přiznal, že zamlada i on býval bouřlivákem, ale, jak uklidňoval své mladé oponenty v debatě, s věkem to prý přejde.

No, nevím - s věkem nebo s korytem?

Image bouřliváka, tkví-li zároveň hluboko v duši, není věcí věku. Je to stav ducha a trvá až do smrti. O tom ale ministři a jim podobní nemohou nic vědět.

Tímto tedy pobaveně smekám před kolektivem mladých výtvarníků, kteří se minulý týden vykáleli přímo v expozici Národní galerie. Ani nevím, zda už jim bylo třicet.

Kromě práce na svém image nám tím asi chtěli něco naznačit, zbývá tedy jen poselství dešifrovat…