Zdeněk Lukeš historik architektury

Pracuji na Pražském hradě a při přípravě výstav - například té Plečnikovy v roce 1996 - nebo při rozvaze nad některými staršími projekty, by informace pamětníka, který na Hrad nastoupil s profesorem Pavlem Janákem v roce 1936 a setrval tam na den přesně třicet let, měly cenu zlata.

Přesto pro mne byl ing. arch. Vladimír Studený jaksi téměř mýtickou postavou. Sám jsem ho nikdy neviděl, když jsem ho chtěl navštívit, bylo mi řečeno, že žije kdesi na chatě, samozřejmě bez telefonu a na dopisy že neodpovídá.

Přesto jsem občas slýchal v různých variantách: Tak tohle by věděl jen Studený, Odpověď snad zná pouze Studený, Kontaktuj Studeného a ten ti řekne, jak to bylo.

Vzhledem k tomu, že pan architekt se narodil 11. března léta páně 1904, měl jsem v posledních letech pocit, že svou příležitost jsem už promeškal.

Připomnělo mi to domluvenou schůzku s první Češkou, která vystudovala architekturu - paní Miladou Petříkovou-Pavlíkovou, neboť tu jsem si domluvil na den, kdy zemřela.

Tentokrát jsem měl větší štěstí. A především - kolegové v archívu vypátrali, že pan architekt Studený je stále na živu, ba s ním i mluvili telefonicky. Žije v jednom východočeském městě v domově důchodců. Tak jsem se za ním vypravili.

Věděl jsem tedy nejen to, že architekti se často dožívají kmetského věku, ale že jsou mnohdy duševně svěží

Měl jsem trochu trému - znal jsem několik architektů, kterým bylo přes devadesát. Kdysi za mnou například jezdil do archívu na Invalidovně Josef Kříž, autor budovy Elektrických podniků. Byl invalidou z první války, kdy přišel o nohu, ale chodil jako mladík.

Pak jsem se setkal s dvěma Kotěrovými žáky (připomínám, že zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra zemřel v roce 1923).

S kolegou Šváchou jsme byli v černošickém domku architekta Fröhlicha a v archívu mne navštívil pan Řapek, který mi líčil, jak po Kotěrově smrti studenti Akademie manifestovali za příchod Plečnika na jejich školu.

A pak tu bylo několik schůzek s Vladimírem Karfíkem, jehož skvělá vyprávění o práci v atelieru Franka Lloyda Wrighta v americkém Taliesinu nebo projektech pro Baťovu továrnu ve Zlíně jsou nezapomenutelná, stejně jako jeho břitké komentáře k nejnovější architektuře, kterou viděl při své návštěvě USA. To mu bylo dvaadevadesát.

Anebo krásná setkání s Antonínem Tenzerem, který mne jezdil navštěvovat do svých 95 let. Svižným krokem vyšlapal po Zámeckých schodech a pak mi v kavárně vyprávěl, jak projektoval na konci 20. let sanatorium ve Vráži u Písku.

A tak bych mohl pokračovat a líčit milé schůzky s architektem Rosůlkem, členem slavného Devětsilu, či Václavem Hilským nebo Františkem Čermákem. Všem bylo přes devadesát!

Věděl jsem tedy nejen to, že architekti se často dožívají kmetského věku, ale že jsou mnohdy duševně svěží.

A platí to i o prvním stoletém projektantovi, se kterým jsem měl příležitost mluvit. Pan Studený zavzpomínal na spolupráci s prof. Janákem, na válečný požár Míčovny v Královské zahradě i na své drobné, ale důležité práce v Jelením příkopu, katedrále i Starém královském paláci.

Tak pane architekte, za pět let zase nashledanou!