Pavel Klusák hudební kritik a redaktor časopisu Týden

Při úvodním setkání mi šéfredaktor Pavel Šafr představil vzorové téma: nazval je Erotická houslistka

Myslel jím aktuální zjevy showbyznysu, interpretky klasické hudby, snažící se upoutat velké publikum elektrifikací, pohybovou kreací, světelnou show a sexy zjevem.

Je nesmírně významné dobře zvolit, o čem v médiu mlčet

Pod nepřesným dojmem, že setkání má formu dialogu, nabídl jsem postoj ke konfrontaci.

Právě v době, kdy tlaky různého druhu (většinou peněžní) vytvářejí takzvaná neopominutelná témata, je nedílnou součástí postoje a sebeprofilace média to, o čem pomlčí.

Mlčení je zvláštním případem, jak může médium – rádio, nebo noviny - uplatnit svou sílu veřejného informačního prostoru, sílu vlivu na to, co je pokládáno za podstatné společné téma.

Síla tu spočívá v tom, že cosi vyjmeme ze závažného obsahu a odložíme stranou.

Předmětem diskuse nechť zůstane, je-li to silnější postoj než publikovaná kritika věci.

V některých případech jsem o tom přesvědčen, zvlášť jedná-li se spíše o kulturní, zábavnou a společenskou scénu než o nedodržování lidských práv.

Rozhodneme-li se o něčem nepsat, nemluvit, nevěnovat tomu čas, prostor a distribuci svého nákladu, dáváme tím najevo několik aspektů své mediální služby.

Jednak je to jistá, v Česku možná ne běžná, míra neustrašenosti, sebevědomí, jež věří, že udržíme pozornost publika i tehdy, vyhneme-li se určitým předmětům hovoru, jež už hustě vězí ve veřejné komunikaci, a je tedy snazší jimi zaujmout.

Za normálních okolností jde o normální redakční praxi výběru - v dnešním českém prostředí s jeho tlaky však bývá nutno znásobit úsilí, nasadit cílenou zdrženlivost, koncepční ignoranci, či bojkot, jenž se ovšem může stát velmi pozitivním stylotvorným prvkem média.

Stylem, jakým média jednají, a svými rozhodnutími vysílají signály do společnosti.

Zvláště silnější média vytvářejí modely a vzorce chování, jež společnost pokládá za nenáhodná gesta ve veřejném prostoru. Je to o důvod víc, proč nebrat mediální mlčení na lehkou váhu.

Síla tu spočívá v tom, že cosi vyjmeme ze závažného obsahu a odložíme stranou

Pohyb v dnešním světě, přesyceném smyslovými impulsy a neustálou nabídkou, logicky potřebuje vybídnout k odvaze odmítat, filtrovat a vzdávat se mnohého - či jinými slovy dobře volit, nechceme-li se stát pasivními konzumenty požitků, zboží a náhodných informací v pořadí, v jakém se k nám dostávají.

Ludvík Vaculík ve svém Posledním slovu v Lidových novinách napsal:

"Děti ve škole je dnes důležité učit ne co si vybrat, ale co odmítnout."

V tomto smyslu je nesmírně významné dobře zvolit, o čem v médiu mlčet.

Když John Cage v roce 1953 uvedl svou skladbu 4.33 pro nehrajícího klavíristu, nechtěl v ní prezentovat absolutní ticho: věděl, že neexistuje, že svět v chodu neustále zní a že i v izolované laboratoři jeho samého od ticha dělil šum obíhající krve a praskot nervového systému.

Cageovo ticho se dá vykládat na mnoho způsobů, ale bylo míněno jako chvilkové ustoupení hudby skutečnému světu, ztichnutí koncertu ve prospěch zvuků, jejichž vyzdvižení na scénu a tvůrčí výzva nám už přestaly připadat pravděpodobné.

Ztichnutí média, jež mám na mysli, má podobný charakter.

Návštěvníci rockových koncertů a festivalů vesměs znají postavy unavených či přiopilých návštěvníků, kteří podivuhodně dokáží spát při hlasité až řvavé hudbě.

Nezřídka se probouzejí v okamžiku, kdy ztichne.

Nedělám si iluze, že ztichnuvší médium může vést ke společenskému probuzení v masovém měřítku, dráždivost jeho metaforického předobrazu mu však zůstává.