Petruška Šustrová novinářka

Bylo to skoro na den patnáct let, co jsem také letěla do Varšavy, a také s tím, že příští den ráno pojedu vlakem do Vratislavi.

1. listopadu 1989 jsem do Varšavy letěla tak trochu omylem, mohla jsem do Vratislavi, kam jsem mířila na seminář o střední Evropě a na festival písničkářů, jet vlakem.

Jak vůbec může někdo vypustit z pusy větu, že je to dnes horší než za komunismu?

Chtěla jsem si ale ušetřit napětí a obavy, zda mě estébáci z vlaku nevysadí. Letadlem je to jednodušší, říkala jsem si. Kdyby mi estébáci chtěli v cestě do Polska zabránit, museli by to udělat na ruzyňském letišti, a odtud bych měla domů blíž než z hraničního přejezdu.

Nejspíš by mě byli z vlaku opravdu vysadili, jak se to stalo mnoha stovkám jiných, a já bych přišla o jeden z největších životních zážitků.

Tentokrát jsem do Varšavy letěla na pozvání Rádia Polonia, které pořádalo slavnostní předání ceny Přítel Polska. Na tu cenu mě nominovalo polské velvyslanectví v Praze, což mě nesmírně potěšilo, i když jsem nakonec jako většina ostatních kandidátů dostala jen poděkování.

Cenu vyhrál britský novinář píšící pro Financial Times a každý jistě uzná, že pro prezentaci Polska jsou velké britské noviny důležitější než jakékoli moje snahy.

V listopadu 1989, v obchodech nebylo doslova nic, jen květiny a v ojedinělých výlohách pár italských módních oděvů, které stály několik měsíčních platů

Ani mi nebylo líto, že jsem v soutěži nevyhrála; jednak mi na takových věcech moc nezáleží, a jednak jsem stejně svou cestu Praha-Varšava-Vratislav brala jako srovnání s tou minulou před patnácti lety.

Přítelem Polska samozřejmě zůstanu i nadále, na tom žádné vyznamenání nemůže nic změnit: láska se neměří tím, zda ji někdo oceňuje.

Rozdíl v tom, co jsem kolem sebe viděla, byl obrovský. Varšavské letiště vypadá úplně jinak, dokonce se i jinak jmenuje - před patnácti lety to bylo Okecie, teď je to letiště Frederika Chopina.

Do města pořád jezdí autobus, ale mnohem modernější a pohodlnější.

Varšava je daleko krásnější, varšavské Staré Město je nádherně renovované, čisté nové barevné fasády jsou večer ozářené, což ostatně platí i pro Vratislav.

Tenkrát v listopadu 1989 v obchodech nebylo doslova nic, jen květiny a v ojedinělých výlohách pár italských módních oděvů, které stály několik měsíčních platů.

Dnes jsou obchody stejně plné nejrůznějšího zboží, jak to známe od nás, a stejně jako u nás zvlídněli i prodávající. A jak přibylo kaváren a hospod! A oč je pohodlnější, spolehlivější a rychlejší městská doprava!

Taková cesta po vlastních stopách ukáže člověku spoustu věcí, kterých si v běžném shonu nestačí všimnout. Byla jsem ve Varšavě i ve Vratislavi za těch patnáct let mnohokrát, ale až teď jsem poprvé ta města viděla někdejšíma očima, srovnávala jsem s tím, jak jsem je viděla poprvé, a bylo pro mne ohromující, co všechno jsem v průběhu času skoro nevnímala.

Vzpomínky na první setkání byly hodně živé, přesně jsem si vybavovala tehdejší ponurost a šedivost i dnešní barevný jas.

Jak vůbec může někdo vypustit z pusy větu, že je to dnes horší než za komunismu?