Adam Drda analytik BBC

Nikoho nezklamal - ani své voliče, ani antikomunisty, kteří už ho znají. Prohlásil, že "pravda a láska skončily kádrováním a kriminalizováním živých i mrtvých, proud lží a nenávisti nevyschl bohužel dodnes."

A taky se ptal: "Co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989? Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, prelátům a šlechtě."

Pořád stejný Grebeníček

O komunistech, jejich postavení ve společnosti a jejich vztahu k minulosti se toho už napsalo tolik, že se ty výroky vlastně nedají komentovat - respektive dají, ale člověk musí pořád úmorně psát to samé.

Grebeníček, stejně jako jeho spolustraníci, pronesl přece podobná slova snad stokrát, vždycky to bylo stejně urážející a neakceptovatelné, jenom to teď, v souvislosti s výročím pádu komunismu, víc vyniklo.

V tom je jádro rudé strategie: politici z KSČM počítají s tím, že všechny umoří, že čím dál méně lidí bude mít sílu na jejich výroky pořád dokola reagovat.

Postupně tedy "posouvají laťku": před nějakými deseti lety takto řečnili jen na prvomájových srazech, teď už na slavnostním parlamentním shromáždění. Zatím k tomu ještě pořád nejsou chladní novináři, někteří politici, pár občasných demonstrantů...

V tom je jádro rudé strategie: politici z KSČM počítají s tím, že všechny umoří, že čím dál méně lidí bude mít sílu na jejich výroky pořád dokola reagovat.

Poslanci ODS a US-DEU odešli před Grebeníčkovým projevem ze sálu, stejně jako bývalý prezident Václav Havel. Současná hlava státu a lidovci zůstali sedět, někteří socialisté dokonce tleskali.

Je to zřejmý - nepřehlédnutelný - kvalitativní posun. Na druhou stranu, slova o nebezpečném dravém kapitalismu a o rozdávání národního bohatství by mnohý sociální demokrat jistě podepsal. Slova o mrzkém nadbíhání sudetským Němcům, prelátům a šlechtě by podepsal i mnohý člen ODS.

A koneckonců, kdyby předsedové ODS a Unie svobody/DEU nevyrazili před časem s Grebeníčkem na prezidentské setkání do Lán či na zvláštní sraz kvůli bezmála hysterické obhajobě Benešových dekretů - což je staré komunistické téma-, měl by asi ve středu jejich odchod o něco větší váhu.

A kdyby sociální demokracie nepřišla před pár lety, když se stal komunista Vojtěch Filip místopředsedou Poslanecké sněmovny, s podivnou účelovou ideologií, podle níž má každý, kdo má za sebou voliče, právo na respekt ostatních politických stran, přičemž je úplně jedno, co představuje a co říká, nevypadalo by možná středeční setrvání v sále tak trapně.

Klaus aneb Národ jako rovná linka

Prezident Václav Klaus pronesl k 17. listopadu projev, v němž mimo jiné řekl, že "komunismus /bohužel byl/ nesmazatelnou součástí naší národní historie... a proto tvořil - a tvoří i dnes - část naší současné identity".

Dál prezident varoval před vytvářením mýtů o období komunismu - a před umělým zkrášlováním minulosti. A také prohlásil: "Mám strach, že to někteří z nás znovu a znovu dělají."

"Jak tyto jejich pokusy minulost přikrášlovat, tak některá dnešní, tolik aplaudovaná a tolik silácká a zjednodušující slova jsou podivnou snahou přepsat historii. Jsou snahou - řady z nás - definovat se jako věční rebelové a hrdinové."

Václav Klaus je mistr v tom, jak dává dohromady pravdivé věci se zřejmými účelovými tahy. Jistěže je pravda, že komunismus je součástí české identity - jednak Češi kdysi vpochodovali pod totalitní nadvládu z podstatné části dobrovolně, jednak se dá jen těžko představit, že by součást národní identity netvořilo něco, v čem národ desítky let žil.

Václav Klaus je mistr v tom, jak dává dohromady pravdivé věci se zřejmými účelovými tahy.

Ale co jsou to ty mýty? Že někteří lidé se chovali za komunismu spíš zbaběle a jiní spíš statečně? To je - marná sláva - pravda, žádné přikrášlování historie.

Prezident nedávno vyzýval lid, aby se s minulostí smířil - jenomže žádné smíření se nemůže odehrát bez reflexe, tedy bez uznání faktu, že menšina obyvatel Československa totalitnímu režimu vzdorovala - nebo-li rebelovala - a většina se s ním smířila.

Protože neměla na vzdor sílu nebo jí prostě nějaký odpor nestál za ztrátu tehdejších jistot poslušných.

Smířit se s minulostí znamená uznat fakt, že zatímco já jsem držel ústa a krok a třeba i vstoupil do KSČ, soused Novák raději odešel do emigrace nebo se nechal otravovat tajnou policií - tedy uznat, že soused Novák se choval o dost mravněji než já.

Z toho nevyplývá, že jsem na věky ztracen, ale vyplývá z toho poznání, že jsem v jedné, nikoli nedůležité věci selhal, a už bych takové selhání neměl zopakovat.

Pseudosmířlivá ideologie

Z uznání takového faktu plyne, že se mohu smířit se svou vlastní minulostí a tedy i sám se sebou. Tvářit se, že se všichni chovali stejně, že všichni stejnou měrou kolaborovali a všichni stejnou měrou odporovali, je naopak nesmysl.

Proč se inteligentní člověk, jako je Václav Klaus, snaží vytvořit pseudosmířlivou ideologii?

Buď proto, že se uchází o přízeň většiny, tedy o přízeň lidí, kteří husákovský totalitní systém - neboť o ten se hlavně jedná - bez zásadního odporu přijali.

Nebo proto, že má zásadní výhrady vůči disentu a žije ve falešném přesvědčení, že v opozici působili jen lidé s minulostí reformních komunistů v 60. letech a komunistických sekerníků v letech padesátých.

Anebo je důvod v tom, že Václav Klaus má určitý osobní problém: ačkoli nikdy nevyznával oficiální doktríny a naopak psal už v 60. letech texty, nedotčené marxismem, k přímé a otevřené protirežimní opozici později - na rozdíl od svého předchůdce v úřadě - prostě nepatřil.

Škromach kandiduje, ČSSD se hledá

Ministr práce a sociálních věcí a místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach chce v březnu kandidovat na předsedu sociální demokracie proti Stanislavu Grossovi.

Tvářit se, že se všichni chovali stejně, že všichni stejnou měrou kolaborovali a všichni stejnou měrou odporovali, je nesmysl

Jeho straničtí kolegové to většinou vítají se zdůvodněním, že "jeden kandidát by byl v demokratické straně málo" - a zároveň velmi často dodávají, že Škromach asi nebude politický vůdce, který by dokázal zvrátit stranický úpadek.

Mají pravdu: v dosavadní pozemanovské politice ČSSD hrál Škromach roli typické "pravé ruky", muže, vypouštějícího vůči veřejnosti populistické a vůči koaličním partnerům rasantní výroky, které sice naznačují, co si jeho strana myslí, ale které si předseda nemůže nebo nechce dovolit.

V čem je tedy Škromachova kandidatura zajímavá? Především ukazuje, že Stanislav Gross, proti kterému se ještě před pár týdny neřekl žádný sociální demokrat ani slovo, po dvou těžce prohraných volbách přestal být nedotknutelný.

Dál je zjevné, že strana, která nemá jasnou sjednocující ideu, bude dál bouřit a zjišťovat, čím vlastně je a čím by být chtěla. Klid, který se v ní rozhostil po pádu Vladimíra Špidly, byl jenom dočasný.

A pak je tu názorová linie, kterou Škromach představuje: dlouhodobě zastává názor, že by ČSSD měla vládnout menšinově a hledat podporu "napříč politickým spektrem", to jest velmi často nebo dokonce zejména u komunistů.

Zároveň soudí, že by sociální demokracie měla být levicovější, že by se měla snažit přebírat komunistům voliče.

Ať už Zdeněk Škromach dopadne v souboji o předsednictví jakkoli, jeho názory spousta sociálních demokratů sdílí - a teď dostaly jakési "personální vyjádření".

Ostatní kandidáti na předsedu strany se jim budou muset buď přizpůsobit - nebo jim čelit a předložit alternativní vizi.

Jestli vyhraje ta Škromachova, bude to pro sociální demokraty hodně těžká cesta - příklon k levicovosti si u nich lze těžko vykládat jinak, než jako příklon k populismu, který representuje KSČM.

Problém je, že komunisté jsou zkušení a ovládají "levicový populismus" mnohem líp. Není tedy příliš odvážné tipovat, kdo v tom souboji asi vyhraje.