Ivan Medek publicista

Bydlel jsem s bratrem Mikulášem ve společném bytě na Janáčkově nábřeží v Praze. Potkávali jsme se ráno v koupelně.

Můj syn byl odhodlán k neuvěřitelným obětem. Tvrdil, že by klidně snědl živou myš nebo se nechal přejmenovat na Miloše

Od února 1948 jsme místo pozdravu říkali: "Co dělá?" Mínili jsme samozřejmě režim. Nebo taky: "Kdy to prdne?" Odpověd' zněla: "Nevím, jednou určitě."

Pak rostl můj syn. Jeho oblíbená hra se jmenovala "Co bys byl ochoten udělat za změnu režimu?". Byl odhodlán k neuvěřitelným obětem. Tvrdil, že by klidně snědl živou myš nebo se nechal přejmenovat na Miloše.

Po mnoha letech stojíme mlčky před nádherným alpským panoramatem a žena se ptá dojatě: "Na co v tuhle chvíli myslíš?" - Na změnu režimu. Samozřejmě. Myslel jsem na to s větší či menší netrpělivostí nepřetržitě.

V říjnu 1989 už s konkrétní nadějí. Do našeho vídeňského bytu takřka denně telefonovali rozhořčení signatáři Několika vět, proč jsme jejich jména nevysílali, jak oni k tomu přijdou - např. z jejich školy to podepsaly všechny učitelky a já jsem jmenoval jen dvě.

V Berlíně padla zeď, u nás se to začínalo sypat. V listopadu v Římě svatořečil papež blahoslavenou Anežku českou. Několik tisíc Čechů dostalo povolení k výjezdu. Mezi jinými starý dobrý skaut Doďa Mucha s ženou. Při zpáteční cestě se ohlásili na sobotu osmnáctého u nás ve Vídni. Znali jsme se už dávno.

To odpoledne jsem nebyl doma, hlásil jsem v Hlasu Ameriky podrobnosti o tom, co se událo na Národní den předtím, tak jak mi to telefonovali kamarádi z Prahy. Nebylo to nic radostného: Dostali jsme namláceno.

Vracím se domů, ve dveřích volá žena: "Už to prdlo!" A paní Muchová za ní: "Anežka!" Mezitím totiž kamarádi volali zprávy o mobilizaci studentů a stávkách v divadle.

Důvodů k netrpělivosti a ke vzteku se ale ukazuje být stále dost. Někdy se zdá, že je jich čím dál tím víc

V tu chvíli jsem uvěřil, že to prohrané není. Sedl jsem ke stroji, spočítal roky, měsíce a dny od 25. února 1948 a napsal, že tehdy komunismus začal svoji vládu nasilím, zatýkáním a vězněním a 17. listopadu 1989 ji bitím a násilím ztratil.

Jel jsem zpátky do vídeňského studia Hlasu Ameriku a ten text odvysílal. Když jsem se pak v lednu 1990 vrátil do Prahy, ptali se mě kamarádi: "Jaks to věděl, vždyť ještě v pondělí stály před branami Prahy Lidové milice?" Nevěděl jsem nic, prostě jsem to risknul.

Režim se změnil a já jsem chodil po ulicích a říkal jsem si: Na co já ted' budu myslet? Důvodů k netrpělivosti a ke vzteku se ale ukazuje být stále dost. Někdy se zdá, že je jich čím dál tím víc.

Jedna moje známá má recept. Když už nemůže vydržet to, co čte a slyší v médiích, co vidí kolem sebe, a zároveň už má dost svého vlastního nadávání, jde k oknu a zavolá do ulice: Režim se změnil!!!