BBCCzech

Nadcházející patnácté výročí 17. listopadu 1989 způsobilo, že česká média vyprodukovala spoustu článků, týkajících se komunismu v Československu - zvlášt hojně se objevily narychlo spíchnuté průzkumy veřejného mínění.

Z jednoho z nich, vypracovala jej agentura Median pro Mladou frontu Dnes, vyplynulo, že dvaceti procentům lidí se stýská po předlistopadovém režimu.

List své zjištění oznámil na první straně bombastickým titulkem: "Každý pátý Čech by vrátil totalitu".

Aniž by člověk choval o českém národě a jeho kritickém vztahu k minulosti iluze, ta informace (v posledních třech dnech opakovaně citovaná) přesto mohla působit jako nečekaný úder do hlavy demokraticky smýšlejícího čtenáře.

Jako by z ní vyplývalo, že je to v Česku horší a horší, neboť lid víc a víc rudne, místo aby svobodomyslněl a liberálněl. Avšak netřeba propadat panice: ve skutečnosti na zjištění agentury Median není nic nového.

Především se procento těch, kdo považují totalitu za "lepší" víceméně kryje s procentem komunistických stoupenců. V dokumentech KSČM najdeme věty jako "období socialismu... přes všechny nedostatky patří k nejlepším stránkám historie českého a slovenského lidu." - takže jaképak překvapení.

Navíc například v roce 1999 zjistila společnost STEM, že podle 35 procent Čechů má polistopadový režim víc nedostatků, než ten starý.

Komunistům tehdy stejně jako dnes vyjadřovala podporu cca pětina lidí, takže pokud budeme STEMu věřit, můžeme vnímat jako vcelku dobrou zprávu, že KSČM dnes nemá mnohem vyšší podporu.

Agentura Median vyvodila své závěry na základě pohovorů s pěti sty sedmi respondenty všech generací a mj. uvádí, že komunismus chce zpátky 56 procent Čechů nad šedesát let.

Jenže vztah k totalitnímu systému se zvlášť u starších lidí řídí zpravidla individuální historií a rodinným osudem - a ačkoli dnes komunisty podporuje spousta důchodců, je velmi zjednodušené představovat je jako bolševické podhoubí a myslet si, že pár desítek lidí vytvoří reprezentativní generační vzorek.

A vůbec: k čemu by se lidé vlastně rádi vraceli? K totalitnímu normalizačnímu systému se vším, co k němu patřilo - nebo k obrázku, který si díky selektivnímu působení paměti uchovali?

K době oprýskaných a rozpadajících se baráků, kádrováků, estébáků a pracovních sobot, nebo jenom k snovým časům, kdy byla v televizi stejná Helenka Vondráčková, ale oni byli v lepší zdravotní kondici a třeba se jim líp vedlo v osobním životě?

K tomu závěrečná poznámka: Je obrovská škoda, že během těch patnácti let od převratu ještě nikdo nesestavil obsáhlou knihu, která by mapovala totalitní život v jednotlivých profesích, která by ukazovala, co přinášel všední den v normalizačním socialismu, s čím se potýkaly děti, matky, lidé v nemocnicích, dělníci...

Skutečná tvář husákovského režimu je čím dál zamlženější - a "stesky po totalitě" brzy nebude s čím konfrontovat.

V České republice se chýlí ke konci druhé kolo doplňovacích voleb do Senátu. Je dost možné, že po něm Občanská demokratická strana získá většinu v druhé parlamentní komoře, což by mimo jiné znamenalo, že se do sněmovny začne vracet jeden horko těžko prosazený vládní zákon za druhým.

Sociální demokraty a zejména premiéra Stanislava Grosse přivedla obava z této situace k výzvě voličům, aby tam, kde proti sobě stojí kandidát ODS a KSČM podpořili raději komunisty. ČSSD to zdůvodňuje nutností uchovat větší sílu levice.

Jde o tradiční omyl, respektive o tradiční balamucení. Komunisté de facto žádná levice nejsou, rozhodně nejsou demokratická levice - jsou pouze extrémní či extrémě populistická strana, která prosazuje silný stát, kontrolující téměř všechny oblasti života.

Se sociálními demokraty mají - nebo by v ideálním případě měli mít - společného asi tolik, co "pravicoví" neonacisté s ODS.

Stanislavu Grossovi nejde o levici, ale o naivní představu, že získá proti ODS spojence, o kterého se bude moci v Senátu opírat. Jenomže společná témata ČSSD a KSČM jsou především ta, s nimiž přicházejí komunisté, případně obě strany zároveň.

Co tedy společně prosadili? Například vyrovnání restitučních nároků v družstvech, které silně znevýhodnilo kdysi okradené vlastníky nebo zákaz privatizace nemocnic, který měl zafungovat jako součást předvolební agitace, ale podle mnoha ekonomů jde vysloveně proti zájmům zdravotnictví a české ekonomiky vůbec.

Na druhé straně stačí vzpomenout, jak nesmiřitelnou válku vyhlašoval Miroslav Grebeníček a jeho soudruzi reformě veřejných financí, do jejíž koncepce ČSSD propustila nezbytný počet racionálních, chcete-li nesocialistických opatření.

Bude-li Gross chtít od komunistů něco nad rámec jejich posttotalitní agendy, budou také oni chtít na oplátku něco od něj; a je možné, že by se v Senátu mohla zrodit spolupráce, která by pak ČSSD a KSČM definitivně propojila.

Obava z příliš silné ODS má přes to všechno jakési racionální jádro. Občanští demokraté už jsou politická strana s největší podporou, už ovládají kraje a mají čestného předsedu na Hradě.

Pokud teď ještě získají převahu v Senátu, budou mít nakročeno na takřka absolutní vládu v zemi.

Zbývá k tomu pouze vyhrát příští volby do poslanecké sněmovny a sestavit kabinet - přičemž by bylo s podivem, kdyby se to ODS nepovedlo. Jediné, co jí bude scházet, je ústavní většina.

Problém je, že nikdo pořádně neví, v co se ODS po odchodu Václava Klause a po nástupu Mirka Topolánka vlastně změnila.

Je to ještě pořád ta strana, která vládla s ČSSD v době opoziční smlouvy, rozdělovala si s ní vliv v různých dozorčích radách či úřadech a usilovala o změny ústavy, které by paralyzovaly menší strany?

Je to ještě pořád ta strana, která kdysi pod Klausovým vedením podporovala "bankovní socialismus", která si s nějakou politickou etikou jednoduše nelámala hlavu a pro kterou byl příznačný rozpor mezi liberální rétorikou a socializující praxí?

Je to strana, na níž má Václav Klaus zásadní vliv a která ho nechá, aby jí používal jako svůj politický nástroj? Na základě čeho se to dá poznat?

Autor tohoto příspěvku ani v nejmenším nenaznačuje, že by člověk při výběru mezi kandidáty ODS a komunistů měl byť jen na vteřinu zaváhat.

Jde jen o to, že ODS o svou současnou a zřejmě i budoucí sílu nemusela výrazně usilovat a vyrovnávat se sama se sebou, že jí moc (řečeno otřepanou frází) padá do klína díky mizerné politice jejích protivníků.

Že zkrátka jako opozice vystačila s kritikou zjevných věcí - mnohdy palvačovitě přepísknutou -, nemusela se příliš o nic snažit a taky na centrální úrovni kromě několika sešitků "modrých šancí" nic výrazného nepředvedla.

K tomu je ale třeba dodat aspoň jedno pozitivum: ODS má podle všeho schopné politiky v regionech - a existuje naděje, že se čím dál víc budou dostávat do vedení strany i do parlamentu.

Nakonec krátká zmínka o cause, která ještě před pár dny ovládala českou politiku - totiž o "případu Kořistka".

Zájem médií většinou opadl a tudíž téměř zapadla i následující informace: olomoucký vrchní státní zástupce Ivo István dokončil tzv. dohledovou prověrku, potvrdil závěry krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové a konstatoval, že:

Za prvé zatčení asistenta šéfa ODS Marka Dalíka a lobbisty Jana Večerka, kteří se údajně měli pokusit uplácet poslance Zdeňka Kořistku, bylo nezákonné.

Za druhé: dozorový státní zástupce neměl dovolit policistům, aby prohlíželi jednotlivým aktérům causy bankovní konta.

A za třetí: bylo dobře, když státní zastupitelství nejdřív neodsouhlasilo vazbu pro Dalíka i Večerka a pak zrušilo jejich obvinění.

Bude zajímavé sledovat, jestli závěry vrchního státního zástupce obnoví debatu o odpovědnosti policie - nebo jestli celý průšvih zůstane jen "na triku" dozorového státního zástupce, za kterého se vedení policejního sboru zatím úspěšně schovává.