|
Za Václavem Kotvou | |||||||||||||||||||||||||||
Malý byt v pražských Strašnicích je klášterně zařízen - postel, stůl, svazky tlustých divadelních kronik a krabice s fotografiemi. Z okna pohled rovnou do temně zelených korun borovic, o kterých obyvatel bytu říkal: "Jestli je nechají skácet, skácí s nimi i můj život." I název ulice "Ve stínu" odkazuje k jeho obyvateli, českému herci Václavu Kotvovi - nenápadnost a plachost. Kdo trochu blíže poznal herce Václava Kotvu, který zemřel o letošní dušičkové noci 2. listopadu ve věku 82 let, jistě bude souhlasit. Na věčnost odešel skromný Boží přítel. Muž františkánského ducha a průzračně čistého smýšlení, které se snad ani nehodilo do dnešního rozmařilého světa. Své slavné filmové a divadelní role, často drobné a zdánlivě okrajové, dokázal Kotva bytostně zabydlet. Václav Kotva se narodil v roce 1922 v Radnicích u Rokycan a v místním slavném ochotnickém spolku působil dlouhá léta jako herec a režisér. A v posledních letech i jako jeho kronikář a archivář. Za války pracoval v lese a tehdy se také stala příhoda, která ukazuje Kotvovo průzračné myšlení. V roce 1942 měl odjet na nucené práce do Německa. Jeho kamarád z ochotnického spolku, který seděl v komisi odvádějící do rajchu, mu poradil: "Přines doklady, že pracuješ v lese a že jsi tam nezbytný, ale dělej, že se vůbec neznáme." A komise v čele s nějakým německým oficírem mu pak oznámila, že na práce tedy do Německa nemusí. A Kotva před celou komisí radostně vyhrkl: "Kamaráde, moc ti děkuju!" Václav Kotva se v 50. letech stal učitelem a působil na školách v pohraničí - jedině tam a u řeckých dětí v ústavu u Plané jej pro jeho otevřeně hlásané křesťanské postoje nechali pracovat. Jako zázrakem pak mohl vystudovat pražskou DAMU, odkud s celým ročníkem odešel do ostravského divadla. Ve druhé polovině šedesátých let působil v pražském Činoherním studiu. Nezapomenutelný je jeho Bobčinský v Gogolově Revizoru nebo Piščik v Čechovově Višňovém sadu. Kotvova drobná postava je nepřehlédnutelná i v řadě českých filmů nové vlny (Spalovač mrtvol, Ostře sledované vlaky, Farářův konec, Údolí včel), kde vytváří sérii pozoruhodných rolí - často nevelkých, ale Kotva jim vždy vdechne nesmazatelný punc originality a osobitosti. Sám tomu říkal "ozvláštnit postavu, aby byla mimořádná a přitom zůstala pravdivá." Možná i proto, že jeho herectví rostlo nikoli z akvária škol, ale z živé zkušenosti venkovského učitele a lesního dělníka, jemně ukazoval, že každý člověk, i ten nejposlednější a zdánlivě nepotřebný, má na světě své místo. I v divadle, které je obrazem světa, platí biblický paradox, že první budou posledními a poslední prvními. |
| |||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||