Viktor Šlajchrt redaktor kulturní rubriky týdeníku Respekt

Veřejnosti byly z obou stran předkládány ty nejhorší obrazy politických soupeřů, takže se nakonec všichni jevili dost strašně.

K řízení věcí veřejných se ve vyspělých demokraciích s nezávislými medii zřejmě nemůže dostat nikdo, kdo předtím nebyl dostatečně zhanoben.

Etnograf z jiné planety, studující obyčeje domorodců v Evropě či Americe, by hanobení politických reprezentací mohl pokládat za obzvlášť bizarní rituál.

Kdo se dneska neotřásá hnusem nad politiky, ten působí v lepší společnosti přinejmenším divně

Pokud by jej dostatečně probádal a po návratu do rodné mlhoviny popsal v důkladné monografii, mohla by se kolem jeho zjištění rozpoutat někde na kosmickém internetu zajímavá diskuze. Zkusme si představit některé hypotézy, jež by v ní zazněly.

Podle jedné ty divné národy na Zemi tupí uchazeče o vládu hlavně proto, aby prověřily jejich odolnost při extrémní zátěži.

Druhá přichází s domněnkou, že se jedná o formu iniciačního mrzačení, které má z celkem dobráckých snaživců udělat záludné zrůdy dokonale uzpůsobené politickým poměrům.

Třetí naopak soudí, že hanobení slouží k trvalému oslabování jedinců u mocenských pák, aby je plnou silou neovládli jednou provždy.

Směle si můžeme představit další skupinu kosmických badatelů, jež by tvrdila, že celá politika je vlastně jen druhem lidového povyražení.

Svou teorii by mohla doložit nápadnými shodami slovníku předvolebního zpravodajství se slovníkem sportovních komentátorů.

Vyskytnou-li se v ní však odborníci na starší dějiny pozemské civilizace, jistě upozorní také na podobnost volebního klání s gladiátorskými zápasy pozdního starověku.

Úspěšných politiků se zajisté nemíním zastávat, vždyť z novin i televize vím taky o jejich hanebnostech

Jejich údiv přitom vyvolá skutečnost, jak nízkou společenskou prestiž mají nynější političtí gladiátoři.

To ve starém Římě se zpocení borci ze zakrvácených amfiteátrů stávali hvězdami večírků a za hřích stáli dokonce leckteré císařovně.

My pozemšťané víme, že po hospodách se na politiku nadávalo vždycky.

Nyní ovšem dochází k pozoruhodnému procesu, kdy ji začínají šmahem zavrhovat i noblesní složky veřejného mínění, například herci, zpěváci, populární myslitelé a další celebrity.

Kdo se dneska neotřásá hnusem nad politiky, ten působí v lepší společnosti přinejmenším divně. Něco takového zažívalo možná Německo v závěru výmarské republiky.

Úspěšných politiků se zajisté nemíním zastávat, vždyť z novin i televize vím taky o jejich hanebnostech. Kým je však nahradit?

Opravdové celebrity to asi nevezmou, protože by to bylo pod jejich úroveň, o sobě vím, že na to nemám schopnosti ani žaludek, a ty zástupy věčně neúspěšných uchazečů o vládní posty a platy rovněž nevzbuzují důvěru.

Ledaže by se objevil někdo zbrusu nový, poctivý, umělecky založený, ale přitom i vojácky řízný, jenž by s veškerou tou politickou špínou nesmlouvavě zatočil.

Jeden takový sepsal ve výmarské republice Mein Kampf.