Břetislav Rychlík režisér a herec

Kupodivu pálil náš ořech, který stačil shodit a naporcovat, než jsem se vrátil z hub.

"Jane, kultivuješ," volal jsem na něho cestou na Hradisko. "Kultivuju, lidé si stěžují, že do kostela létá listí," opáčil.

Během mé dvouhodinové houbařské výpravy přijeli Kománci od zvonice, uchytili ořech v koruně jeřábem, Kománek dřevorubec ho podeťal.

Kománci od zvonice jeřábem strom zvedli, Kománek dřevorubec ho od spodu krájel motorovou pilou jak máslo, aby strom nespadnul a nepolámal okolní ploty a zídku.

Ta šetrnost mne tak dojala, že jsem až zapomněl, že ten ořech jsem letos koupil i s pozemkem, na kterém stál.

Sadil ho totiž otec souseda, který ho dal podřezat s celou obdivuhodnou ohleduplností ke kostelu i k našim plotům a zídkám.

Za všechno si můžeš sám, jestli za něco stojíš! Ernest Hemingway

Pálené listí z našeho popraveného ořechu mne inspirovalo k drobné nápodobě a začal jsem vyhazovat z okapů suché listí z našich zbývajících ořechů.

Vždycky se větru nadšeně vzneslo, jakoby si chtělo užít ještě chvíli letu a života, než na zemi začne tlít.

Do toho podivuhodně svítilo slunko, teploměr ukazoval 16 stupňů Celsia, zpod střechy vyletěl zmatený motýl a kroužil kolem zahrady, dávno pusté a smutné.

Tlusté sojky s křikem útočí na zbytky vlašských ořechů a otravují strakapoudy, hodující pohodlně na obnažených holých kmenech a haluzích.

Tradiční pohodu venkova, tedy směs zvuků, kterou tvoří cirkulárky, psi, děcka, motorové pily, traktor, všelijaké trtače a ptactvo nebeské, narušil náhlý temný mrak, z kterého začalo pršet.

Zalezl jsem do baráku, nalil si tatovu meruňkovici a četl si tato slova: "V Národní povaze z roku 1933 píše Chalupný, že jsme živá nedůslednost a protiva. Nemáme hlubokého přesvědčení v žádné věci, rozmar spravuje naše konání místo přesvědčení. Z toho vyplývá "národní neomyláctví", protože "slaboch nesnese kritiky".

Večer jsem naladil rozhlas a slyšel prezidenta Klause hovořit tím jeho pozoruhodným školáckým slohem o naší minulosti, se kterou se máme smířit.

To se mi nezdálo marné, až do chvíle, kdy dojatá rozhlasová moderátorka vyslovila jméno Otakar Vávra.

Vypnul jsem otráveně přístroj a četl jsem si dál v brněnském Petrově vydanou kulturní publicistiku, jak ji pěstoval na Svobodné Evropě od roku 1968 do konce osmdesátých let můj oblíbený spisovatel Josef Jedlička (1927 - 1990).

Zapomenutý, mimořádně vzdělaný a charakterově pevný muž, z jehož textu o české malověrnosti, věnovanému jednomu ze zakladatelů české sociologie Emanuelovi Chalupnému, jsem citoval.

Co jiného je prezidentova medaile Otakaru Vávrovi než živá nedůslednost a protiva. Máme si konečně začít vážit odpůrců komunismu a současně sledovat oceňování kolaborace a nositele ideologického mytí mozků uměním. Jedlička při analýze Chalupného úvah o národní "svornosti" píše:

Jsme denně vyzýváni k svornosti, která je ve skutečnosti nivelizací vší individuální podnětnosti, vynucenou poslušností bez jakéhokoliv vnitřního zanícení.

Josef Jedlička chtěl svým textem o české malověrnosti alespoň trochu otřást českou jistotou, že se nám všechno děje jen z dopuštění osudu. Toho osudu, na který se tak rádi vymlouvají ti, kteří svoje posluhování totalitní ideologii dnes nechlapsky vysvětlují tím, že byli se svým talentem v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Nakonec Jedličkovým oblíbeným mottem bylo Hemingwayovo: "Za všechno si můžeš sám, jestli za něco stojíš!" Takže, kdo z těch, co za nich nemohou, bude příští rok v rámci smíření 28. října na řadě?

Jiří Sequens? Atentát nebo Hříšní lidé města pražského jsou také klasikou vyjadřující rozporuplnou pouť naší kinematografie, kterou nějaký major Zeman nemůže v rámci naší celonárodní svornosti devalvovat, že ano?