|
Děti jako kampelička | |||||||||||||||||||||||||||
Kočárek, postýlka, pleny, sunar a už to jede. První rok dítěte stojí tisíce, druhý rok ještě víc a tak dál, dlouhá léta, dokud se ten darmožrout nezačne sám živit. Nebo dokud chudinky rodiče nepadnou vysílením v honbě za penězi na nový penál, keramický kroužek či později na skateboard a marihuanu. Narození potomka jako hotová finanční tragédie, rodinný bankrot. Dítě jako stále dražší špás, luxus jen pro bohaté. Tvrdí to dámské i pánské magazíny, články na toto téma doprovázejí tabulky s přesnými ciframi, informačním zdrojem bývají renomované agentury na výzkum všehomíra. No, nevím, řeknu vám. Máme doma dva penězokazce ve věku pět a čtrnáct let a někdy máme se ženou přesně opačný pocit. Nebýt dětí, byli bychom už dávno na mizině, říkáme si. Těch esemesek a mailů od bezdětných vrstevníků, kteří se ozývají tu z kráteru vyhaslé sopky na opačné straně zeměkoule, tu z rozjetého baru o ulici dál. Těch večerů, kdy město je plné utrácejících lidí a my doma hrajeme karty, čteme pohádky, podepisujeme domácí úkoly, nebo zkrátka jdeme spát! Těch prázdnin a dovolených, kdy naši známí střídají rogalo za jachtu a snowboard za potápěčský skafandr a my hledáme houby na Šumavě! Úplně takhle to samozřejmě není. Kdybychom opravdu chtěli, zvládli bychom i výlet na velbloudech, děti neděti. Také naše šance trávit noci některým z rafinovaných způsobů, které jsou v aktuální nabídce metropole, není zdaleka nulová. Stačí domluvit se s babičkou nebo se sousedy na hlídání, a noční velkoměsto nám leží u nohou. Kdybychom chtěli, můžeme cokoliv. Jenže to je právě ono. Peníze, které takříkajíc vrážíme do dětí, obvykle není kdy a často ani proč prohýřit jinde. Vedle času totiž nezřídka chybí chuť, nutkání. Utrácet začneme, až naši chlapci odrostou. Nebude to nic složitého. Nové dětské boty lze proměnit za dvě cédečka nebo lístky na koncert. Sumu, kterou stojí dětský kroužek na jedno pololetí, lze spolehlivě nechat v kterémkoliv nočním podniku za jednu noc, někdy stačí i návštěva biografu a večeře ve dvou. A nemusíme šetřit na další rok soukromého gymnázia pro flinkajícího se teenagera, ani doma dohlížet, jestli se učí? Hurá, zaletíme si na prodloužený víkend do Říma! Jaký je tedy vzkaz magazínovým polednicím, které straší budoucí rodiče před jejich vlastními, ještě nenarozenými dítky? Nechte si své bububu! Děti plní spíš funkci kampeličky než černého pátku na newyorské burze. |
| |||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||