Jiří Dědeček básník a písničkář

Dřív mi to nikdy tak nepřišlo, ačkoliv 28. říjen trávím už dlouhé roky tradičně hrabáním spadaného. Asi jsem myslíval na jiné věci.

Za těch padesát let bývaly doby, kdy jsem třeba jenom hrabal a hrabal až do večera a pak jsem šel do hospody, nic víc, prostě obyčejný lidský život.

Potom jsem měl takové zvláštní, milé období, kdy jsem se hned po hrabání rok co rok převlékal do saka a jezdil jsem do Prahy na večírek do toho baráku na kopci, co je nahoře po schodech hned nad hospodou U Krále brabantského.

Kromě toho, že je člověk na zdravém vzduchu, připadne i na mnoho povznášejících myšlenek o lidstvu

Býval jsem na to docela hrdý. Ale teď už druhý rok zase jenom hrabu a hrabu. Ale mě to baví.

Kromě toho, že je člověk na zdravém vzduchu, připadne i na mnoho povznášejících myšlenek o lidstvu.

Například takové švédské hrábě…

Donedávna jsem neměl ani ponětí o tom, že existují. A nebyl jsem sám! Celá naše rodina se pravidelně na den vzniku republiky sjížděla na chalupu a pokoušela se shrabat hektarový pozemek zapadaný topolovým a březovým listím.

Každý se chopil hrábí, ale obyčejných, rovných, pravoúhle přiléhajících k násadě. Hrablo (železné, dřevěné či v poslední době i umělohmotné) bylo vždy po třech hrábnutích zapotřebí čistit, poněvadž listy se na ně napichovaly jako špíz na jehlice.

Po generace jsme dřeli jako koně. Hrábli jsme si pokaždé až na dno. Kdepak, hrabání listí byl u nás vždycky očistec.

Přesto však musel už delší dobu souběžně s naším zbytečným utrpením někde ve světě existovat onen úžasný vynález zvaný švédské hrábě.

Nejspíš ve Švédsku. Na ty se žádné listí nechytá! Ty jsou dokonce tak dokonale zkonstruovány, že vás ani nepraští do čela, když na ně blbě šlápnete!

A tak člověk jenom nechápe, jestli to před námi celá desetiletí tajili ti Švédové ze strachu před zneužitím objevu nebo naše vláda, aby nás udržovala v poddajné nevědomosti, či dokonce nemá-li v tom své zahrádkářské prsty sám Přemek Podlaha…

Ale abych neodbíhal - jak jsem tak hrabal to barevné listí, letos vyvedené mimořádně pestře, uvědomil jsem si pravdivost otřepané metafory: ono skutečně vypadalo jako zlaté penízky.

Nebo jako medaile. Zkoušel jsem si je propůjčit nebo udělit, ale na bundě nedrželo tak ani tak. Asi se budu nejdřív muset vyrovnat s minulostí.

Bylo mi skoro líto vozit je na kompost.