Ivana Medek publicista

Tato pravidla ovšem předpokládala, že proti sobě stojí sice nepřátelé, nikoli však zločinci, na jejichž slovo se nelze spolehnout.

V těchto dávných pravidlech byla dokonce zakódována úcta k nepříteli, úcta k poraženému, nepsaný respekt, ba i jakási ochrana civilního obyvatelstva.

Tato pravidla, o kterých by se dalo předpokládat, že by mohla platit nejen pro armády, ale i pro individuální odboj, byla samozřejmě od nepaměti porušována.

Traumatizovány zůstávají nejen oběti hrůzných činů, ale často ještě více jejich pachatelé

Toto porušování však v civilizovaných zemích nikdy nebylo pokládáno za legitimní, a i když bylo často pochopitelné, nikdy nemohlo být v právní společnosti omlouváno nebo dokonce schvalováno.

Ve válce, jak známo, nikdy nejde jen o pohyby armád, jde také o jednání jednotlivců. Muži vystavení krajnímu nebezpečí a napětí se dostávají do krizových situací a mnohdy se dopouštějí činů, které v jejich myslích zůstávají jako nesmytelné skvrny, na které se zoufale snaží zapomenout.

Takových případů mučivého svědomí, lítosti a potřeby odpuštění nacházíme v popisech válečných dějů a ve vzpomínkách jejich účastníků nesčetné množství.

Traumatizovány zůstávají nejen oběti hrůzných činů, ale často ještě více jejich pachatelé. Alespoň tak to bývá ve společnostech nebo skupinách, kde kritériem jednání je svědomí.

Odvaha, vytrvalost a důslednost, s jakou ti mladí lidé šli za svobodou, vedeni vzpomínkou na svého otce, zaslouží obdiv

V dějinách našeho protikomunistického odboje se jen málokdy setkáme s takovou odvahou, jakou projevili bratři Mašínové a jejich přátelé. Možná, že by se místo odvahou dalo říci statečností, ale nejsem si jist, zda je to totéž.

Znovu opakuji: odvaha, vytrvalost a důslednost, s jakou ti mladí lidé šli za svobodou, vedeni vzpomínkou na svého otce, zaslouží obdiv. Na této cestě odstraňovali překážky, i lidské. Tak to v boji bývá.

Zdůraznil bych v boji. Co však s bezbrannými (neříkám nevinnými) nebo dokonce bezmocnými, omámenými? Tady bych řekl, že by měla platit ta pravidla, o kterých jsem mluvil na začátku. To, že se jich bratři Mašínové nedokázali držet, může být snad pochopitelné, ale v žádném případě to neznamená, že na jednání, které připomíná spíše popravu než boj, měli tak říkajíc právo.

Soudit nemohu a nechci. Možná, že se mýlím, ale myslím si, že sebenepatrnější projev lítosti, vycházející ze svědomí mužů tehdy mladých, by velikost jejich odvahy nezmenšil. Právě naopak. Nejsem si jist, zda ti, kdo bratry Mašínovy navrhovali na nejvyšší státní vyznamenání, si toho byli vědomi.