Ondřej Štindl analytik BBC

Místo vyrovnávání se s ní - vágnost toho termínu prezident oprávněně zdůraznil - by mělo nastoupit smíření. Jistou podobu toho smíření ilustrovala i slavnost, která po prezidentově projevu následovala.

Ještě dříve než se začneme zabývat otázkami nadčasovými, se ale vrátíme ke každodennímu českému politickému provozu.

'Politický provoz'

Velmi ostře vstoupil Václav Klaus do debaty o přiměřenosti používání odposlechů českými bezpečnostními složkami.

Češi nahlížejí do komunistického režimu neuroticky Václav Klaus

Zároveň v jejích souvislostech figuruje i dalším způsobem: policie měla podle zpráv v médiích odposlechnout prezidentovy rozhovory s podnikatelem Rankem Pecičem.

Hrad tu možnost označil za "děsivou". Ve vztahu k zásadním otázkám, které se teď ve vztahu k odposlechům kladou, je ale to, zda někdo slyšel prezidentovy rozhovory nebo ne, vlastně irelevantní. Jde přeci o to, zda existovaly důvody odposlouchávat Ranka Peciče.

Pokud ano, tak na samotné skutečnosti, že kromě jeho ostatních rozhovorů byly zaznamenány i ty s prezidentem, nic zas až tak děsivého není.

Pokud byl Pecič odposloucháván bezdůvodně nebo z důvodů nesouvisejících s prosazováním zákona, je to děsivé bez ohledu na to, zda si volal s prezidentem nebo ne, zvláště je-li jeho případ jedním z mnoha podobných.

V jádru sporu o odposlechy není kdo je odposloucháván, ale proč se tak děje. Pokud se debata bude soustředit na osoby odposlouchávaných, je to argument na podporu tvrzení ministra vnitra Františka Bublana, podle nějž se opozice snaží podřídit justiční systém politickým tlakům.

Odposlechy a klecová lůžka

Problém s odposlechy může být do jisté míry analogický jiné velké mediální kauze letošního roku - sporu o takzvaná klecová lůžka.

V obou šlo o prostředek, jehož užití je za určitých okolností oprávněné, zároveň ale také porušuje důstojnost a ohrožuje svobodu těch, proti nimž je uplatněn.

Slovo smíření může označovat jakýsi akt nebo proces, díky němuž někdejší protivníci odloží dřívější nepřátelství. Nebo to také může být stav ducha

Pro užití odposlechů i klecí existují nějaké předpisy, které by měly zaručit, že práva odposlouchávaných a pacientů nebudou dotčena více než je bezpodmínečně nutné.

Zároveň ale existuje v obou případech podezření, že ty předpisy jsou někdy naplňovány jen formálně, pokud vůbec, že jsou odposlechy, stejně jako ta klecová lůžka, používány také jako řešení nejjednodušší a nejsnáze dostupné ne jako řešení krajní.

V obou těch kauzách proti sobě stáli - zjednodušeně řečeno - obhájci statu quo a kritici z pozic občanských práv, obě ty strany pokaždé zosobňovali prezident Václav Klaus a sociálně demokratický ministr, repektive premiér.

Jen postoje vládních čintelů a prezidenta v těch dvou sporech nejsou konsistentí - kritici statu quo se měni v obhájce a naopak.

'Způsob léčby'

V projevu předneseném v den státního svátku se prezident Václav Klaus pokusil diagnostikovat vztah obyvatel Česka k vlastní minulosti a současně navrhnout, podržíme-li se medicínských termínů, způsob léčby.

Češi podle něj nahlížejí do komunistického režimu neuroticky.

Neuzavřená minulost podle prezidenta ohrožuje dnešek i dny budoucí. Jádro prezidentova proslovu je možné vidět v násloedujícím apelu: "Je to výzvou ke smíření se s námi samými, se svou vlastní minulostí."

Smíření ovšem nepřichází jaksi zčista jasna, musejí pro ně existovat také nějaké předpoklady, musí mu něco předcházet, vznáší na člověka určité nároky

"Potřebujeme to ne kvůli minulosti, ale kvůli naší přítomnosti a hlavně budoucnosti. Nebudeme-li schopni se smířit s vlastní minulostí, nesmíříme se ani s dneškem a se zítřkem. Nesmíříme se tak ani se sebou samými," řekl prezident.

Václav Klaus ono smíření definuje jen jaksi negativně. Není to podle něj omlouvání zločinů a lidských selhání, pasívní smířlivosti se zlem a jeho vykonavateli.

Minulost: smíření nebo vyrovnání?

Slovo smíření může označovat jakýsi akt nebo proces, díky němuž někdejší protivníci odloží dřívější nepřátelství. Nebo to také může být stav ducha. Ten, kdo jím je obdařen, je schopen přijmout sebe sama i svět.

Připustit vlastní vinu a přijmout druhé ne jenom jako viníky, aniž by přitom byly umenšovány skutečné viny - vlastní i cizí. V tomto ohledu je jistě česká společnost nesmířená někdy i neurotická - alespoň tak reaguje například na připomínání vlastních vin.

Smíření ovšem nepřichází jaksi zčista jasna, musejí pro ně existovat také nějaké předpoklady, musí mu něco předcházet, vznáší na člověka určité nároky.

Ty předpoklady během posledních patnácti let naplněny nebyly, česká společnost nezažila nějakou katarzi, a pravděpodobnost, že se tak stane je dnes už prakticky mizivá.

Daleko spíš české "vyrovnání se s minulostí" skončí bez katarze a bez pointy - zapomněním. Ta Klausem zmíněná neuróza možná ustoupí, bude kdesi přežívat, aby se v ten nejméně vhodný okamžik připomněla.

Kdo dostal medaili...

Vyjádřením prezidentových smiřovacích snah možná měl být výběr osobností, kterým u příležitosti státního svátku udělil státní vyznamenání.

Kromě lidí, které minulý režim tvrdě pronásledoval, dostal na Hradě Medaili za zásluhy i filmový režisér Otakar Vávra. Schopný řemeslník, který v době první republiky a v šedesátých letech natočil několik solidních snímků.

Daleko spíš české 'vyrovnání se s minulostí' skončí bez katarze a bez pointy - zapomněním

Někteří významní čeští tvůrci a třeba i známý bosenský režisér Emir Kusturica na něj s úctou vpomínají jako na dobrého pedagoga na pražské FAMU. Především byl ale Otakar Vávra jakýmsi tvůrcem pro každé počasí.

Jeho snímky z padesátých let jsou významnou součástí režimního filmového kánonu, neotřesitelnou loajalitu projevoval i vůči režimu, který se ustavil po sovětské okupaci z roku 1968.

Režisér a hrdinové odboje

Otakar Vávra nebyl umělcem, kteý by v dobách totality jaksi přežíval, dělal to své, třeba za cenu nepěkných kompromisů s dobovým establishmentem.

Byl součástí establishmentu, jedním z jeho hlasů, za což se mu dostalo různých privilegií, nepřizpůsobil se poměrům - vytvářel je, například tehdy, když se osobně angažoval v profesní likvidaci Alfréda Radoka.

S úpadkem morálním šel v jeho případě i úpadek umělecký - jeho obehraná husitská trilogie stejně jako filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou dnes zajímavé především mírou nezamýšleného humoru.

Otakar Vávra nikdy nepřipustil, že by jeho minulost byla jakkoliv problematická, nanejvýš sám sebe líčí jako noblesního gentlemana, který měl tu smůlu, že žil v nepříliš noblesní době.

V krátkém resumé jeho kariéry, které zaznělo předtím, než medaili dostal, bylo řečeno, že Vávrovo dílo ilustruje komplikovanou historii české kinematografie.

Režisérova osobní historie však byla svým způsobem velmi jednoduchá. Předat mu vyznamenání ve stejný den, kdy jsou dekorováni i hrdinové odboje, nemá co dělat se smířením.

Spíš je v tom možné vidět rezignaci na nějaké rozlišování, vyhýbání se odpovědím na nepříjemné otázky tím, že se prostě přestanou klást.