Jan Machonin rusista

Dalo by se namítnout, že se v kraji za poslední dobu ledacos změnilo k lepšímu: kláštery, fary a domy na náměstích dostávají nové fasády, vzácné dientzenhofferovské barokní kostely zachraňují příznivci občanského sdružení „Tuž se, Broumovsko".

A přesto se ani po patnácti letech svobodného života z náměstí a návsí nepodařilo zahnat atmosféru vykořeněnosti, nepatřičnosti a ostychu, která do značné míry určuje ráz každodenního života v bývalých Sudetech.

Není se čemu divit: jen pomalu a neochotně se do míst tragédií války, poválečného odsunu a komunistického plundrování navrací paměť, která dílem odešla spolu s vyhnanci a dílem dožívá v potlačovaných vzpomínkách aktérů a pamětníků odsunu.

Vedle osobních svědectví, kterých je s ubíhajícím časem stále méně a méně, má však tato paměť i řadu materiálních důkazů. Téměř v každém domě po Němcích zůstaly nějaké osobní písemnosti, úřední lejstra nebo fotografie, které zachycují život obyvatel domu i obce v době před odsunem.

Zůstaly stát mlýny, plovárny, altány, mosty, pečlivě budované navigace potoků; to vše připomíná, jak se tu asi dříve žilo. Kromě toho se dodnes ví, odkud pochází ten který kus starožitného nábytku, odkud se v domě vzaly ryté sklenice, vzácný porcelán nebo starožitné hodiny.

Člověk však dokáže vzpomínky na zmizelou minulost vyvolat i jiným, snad přirozenějším způsobem. Nemusí kvůli tomu zrovna prolézat zaprášené půdy starých domů nebo pátrat v historických pramenech. Stačí přejít šraňky, nechat za sebou údolí řeky Metuje i město Teplice s jeho trudnomyslnou atmosférou a vydat se na zdařbůh polní cestou.

Anglický spisovatel Robert Louis Stevenson se domnívá, že krajina, respektive cesta vedoucí krajinou, dokáže v člověku probudit zasuté vzpomínky na doby, které vlastně nepamatuje:

"Dalo by se uvažovat, že nynější cesta se vyvinula ze stezky, po níž samy od sebe chodily generace primitivních cestujících; a v její podobě bychom mohli vidět svědectví, že ony generace, jedna za druhou, mívaly tu tytéž dojmy, jaké tu máme teď my," píše Stevenson.

Krajinu na Broumovsku významně ovlivnila dlouhodobá přítomnost řádu benediktinů, jehož řeholníci po dlouhých šest století spravovali okolí broumovského kláštera: budovali kostely a hospodářská stavení, zakládali cesty a především významně ovlivňovali duchovní klima své diecéze.

To se zpětně obrazilo v převážně barokním rázu krajiny. Zbožní sedláci stavěli okolo cest boží muka a na vlastní náklady budovali na úpatích kopců a skal barokní kaple a kalvárie.

Dokud jde člověk po takové staré cestě, cítí se v bezpečí: šlape po kamenech, které zaoblila a ošlapala dávno zapomenutá lidská pokolení.

Vybavuje si, jak se po takových cestách dříve vandrovalo, jak se po nich tahalo s dobytkem tam, kde ho dnes vyruší traktor z bývalého družstva, nebo jak se odpočívalo ve stínu rozložité lípy na návrší. Mine lavičku, z níž je výhled do kraje stále stejně opojný, jako býval i kdysi.

Pro chumel odraných a vysílených teplických Němců, kteří tudy klopýtali v roce 1945, to byla cesta poslední: doploužili se k nedaleké pískovně, kde byli zastřeleni. U lavičky pod stromem je reliéf matky Boží s nápisem v němčině. K té se snad mohli za chůze naposledy pomodlit.

Cesta však najednou zmizí - byla zaorána, zničena stejně jako mnoho jiného v tomto kraji. Našemu poutníkovi nezbývá než pokračovat po louce a sledovat zbytky starých alejí, kdysi pečlivě vysázených podél cest, a horizontály mezí, které musely dlouho vzdorovat jezeďákům, aby nám dnes mohly ukázat správný směr.

A nakonec jde volnou krajinou. Nic už ho nevede a přeci v hloubi duše cítí, že jde správně, že právě tudy kdysi vedla cesta, kterou prošlápli lidé a jejich dějiny. Tak dojde zpátky do města.

Tam se však mezitím něco stalo. Zdaleka už si v něm nepřijde tak nepatřičně. Okolo jsou kopce, město má obzor. Obklopuje ho krajina, která ukazuje, kudy dál.