Jana Franková herečka

Naši dva malí chlapci si vzali stoličky a šli se na ten hlomozící děj dívat přímo k poli - jak na pradávný rituální zápas. Známý Halasův verš by se dal zpupně parafrázovat: "jak kombajn drnčící za stavením / jsi tu podzime..."

Stále hlouběji se propadáme do října: lípa už začíná pouštět listí, myši se stěhují do útrob domu a ve slábnoucím slunci připomínají stvoly trav vzdušné minarety.

Odněkud z lesa zařve motorová pila. Kluci si berou stoličky a tahají mě za rukáv, že se tam chtějí podívat. Dásně země rozryté, obnažené soustavy smrkových kořenů jak z divokých balad, třísky kmenů barvy kuřecího masa. Po nedávném vichru zůstala spoušť.

Stále hlouběji se propadáme do října: lípa už začíná pouštět listí, myši se stěhují do útrob domu a ve slábnoucím slunci připomínají stvoly trav vzdušné minarety

Děti prolézají skuliny a nedaleko hubený pan Poděbradský ořezává pilou větve od kmenu. Jeho syn Josef pak s koněm sváží klády na cestu, změří je metrem a naťukne do dřeva značku - cejch, až to lesem zaduní.

Celé roky ti dva spolu dělají. Spíš mlčí, pravidelně nalačno pokuřují, potom si v borůvčí dají svačinu a pracují dál. Po vysočinských lesích natahali už tisíce klád, znají tu kdejaká zmijí hnízda a liščí nory.

Ptám se, kde mají druhého koně. "Museli jsme ho prodat. Bylo teď málo práce, topíme se v dluzích." Josef pobídne koně a zklamaně hlesne: "A přitom dřevo jde ve velkém ze země. Všechno na vývoz do Německa."

Zmocňuje se mě divný pocit - pohanka do Francie, les do Německa. Mám být ráda, že ruka trhu nebo Evropské unie šmátrá až sem k nám, na Vysočinu a místním dá vydělat? Nebo mě má popouzet, že si zelené dílo víc nehájíme a za levno se ho zbavujeme?

A co tak jdeme s dětmi cestou zpátky k domu, na staré vyleštěné BMW do kopce blafá pan Fotr. Motorku opřel o strom, sundal kuklu a ze šípkového keře začal trhat do sáčku červené kapky plodů. "Právě teď a nikdy jindy!" prohlašuje několikrát za sebou.

Stojí téměř na špičkách a pečlivě očesává keř. Tak přeci jen malá útěcha, šípky skončí u Fotrů v čaji. Kluci znaveně klesli na stoličky a prohlížejí si motorku. Já se vyptávám, jak se šípky suší a jak z nich potom připravím čaj.

"Vy si kupujete jen ten v pytlíkách, co? No usušíte, přes noc necháte namočit a ráno čtvrthodinu povaříte. A máte zásobu vitamínu C na celou zimu, že jo kluci? V zimě se u vás zastavím na čaj."

Pan Fotr za obdivných pohledů našich kluků nasadí kuklu, sáček s šípky strčí pod bundu, nakopne motorku a mizí mezi trnkami.

K večeru se v krajině rozhostilo ticho. Pole sklizené, klády svezené, šípky sušící se u Fotrů na půdě. Vše má své místo i směr. Nakonec i ten Halasův verš: "Jak peníz tiše položený slepci / jsi tu můj podzime"