Adam Drda analytik BBC

Na prvních stránkách novin se psalo, že Kinský podává stovky žalob a že usiluje o majetek mnohamiliardové hodnoty. Paniku posílilo, když F. O. Kinský vyhrál několik soudů.

Ministr kultury Pavel Dostál začal mluvit o tom, že hrozí prolomení restituční hranice 25. února 1948, a svolal speciální schůzku, kde se politici radili o tom - a teď cituji pana ministra:

"Jak postupovat, aby nebylo možno měnit majetkový stav důsledků druhé světové války, který je některými soudními rozhodnutími zpochybňován."

Při pozornějším pohledu si nelze nevšimnout, že politická sféra mohutně zasáhla do nezávislosti soudů

Premiér Vladimír Špidla tehdy navrhoval upravit ústavu a prezident Václav Klaus varoval, že doma i v zahraničí lze sledovat pokusy o "vychýlení obecně přijatého konsensu" v pohledu na poválečnou minulost.

Jak je dnes patrno, nevychýlilo se nic a František O. Kinský prohrává jeden soud za druhým - palác Kinských, který by se teď klidně mohl přejmenovat na "palác Benešových dekretů" nebo "palác národního konsensu", je jedním z řady Kinského neúspěchů.

Zasloužili se o to čeští politici? Na první pohled nikoli, protože Ústava se neměnila a žádný "speciální postup" proti hraběti z Argentiny nikdo nevymyslel.

Při pozornějším pohledu si ale nelze nevšimnout, že politická sféra mohutně zasáhla do nezávislosti soudů.

Zvedla varovně prst - a tehdejší premiér pověřil odborníky, aby hledali způsob, jak zabránit "chybným interpretacím zákonů, souvisejících s restitucemi a poválečnými dekrety".

Jinými slovy, politici v čele s premiérem nejdřív určili, co je chybná interpretace zákonů, a potom pověřili odborníky, aby to rozhodnutí právně podepřeli. Svérázné pojetí právního státu - a zároveň evidentní nátlak na soudce: nerozhodujte jako někteří vaši předchůdci, je to špatně a nelíbí se nám to.

Autor těchto řádků nehodlá a posuzovat, který výklad českých zákonů je správný, jestli ten, podle něhož Kinskému majetky podle patří nebo ten opačný - stojí ale za to všimnout si několika jiných věcí.

Především Kinský protestuje proti tomu, že na něj byly tzv. Benešovy dekrety aplikovány neprávem: za války už mu rodové majetky patřily, ale byl jedenáctileté dítě, tudíž nemohl být žádný kolaborant a nacista.

Případ dobře ukazuje i celkově odpornou povahu Benešových dekretů: mluví se v nich o zabavování majetku 'Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů'

Kdekdo včetně politiků a národoveckých novinářů se usilovně snaží dokázat, že s nacisty sympatizoval Kinského otec, který zemřel někdy koncem třicátých let.

To je ale vysloveně bolševický a nacistický postup: pro tyto režimy bylo přece typické, že děti byly trestány za činnost svých rodičů - ve skutečnosti nemá F. O. Kinský s jednáním svého otce nic společného, i kdyby ten otec byl důstojníkem SS.

Případ dobře ukazuje i celkově odpornou povahu Benešových dekretů: mluví se v nich o zabavování majetku "Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů".

Kinský tedy musí dokazovat, že nejen nekolaboroval, ale ještě k tomu neměl německou národnost, protože jinak by o majetky po válce přišel právem. Aby nepřišel, musel by se podle českých zvyklostí jako Němec účastnit odboje.

Deník Právo přinesl před dvěma dny rozhovor s expertem na ústavní právo Vladimírem Mikulem, který dostal otázku, jak se mohl účastnit odboje za války jedenáctiletý chlapec.

Mikule výmluvně odpovídá, že dekret tuhle specifickou otázku neupravoval a dodává: "Například by bývalo stačilo, kdyby šlo o hocha, který byl v koncentračním táboře."

Kinský byl pouze v emigraci, a tak má smůlu. Patrně měl situaci předpokládat a nechat se poslat do lágru.

Když vám něco stát sebere, nemusí se s právními postupy namáhat, nevadí, že měl něco sebrat někomu jinému, například vašemu otci - stačí aby vám to sebral v dobré víře

Když ale dekret problém neupravuje, jak říká Mikule, proč se dnes české právo drží poválečného výkladu, který odporuje základním právním zásadám demokratických zemí?

Nakonec je třeba připomenout, že všechny výroky tuzemských politiků, že tzv. Benešovy dekrety jsou „neúčinné" či „vyhaslé" (prohlašoval to s ohledem na západní kritiky kdekdo, od Miloše Zemana po Petra Pitharta), se díky případu Kinský ukazují jako přinejmenším pochybné: české soudy ještě v roce 2004 aplikují na Kinského dekrety, jako by se nechumelilo.

Typická jsou v tomto ohledu soudní rozhodnutí, opírající se o Kinského německou národnost. Pozoruhodné je i vyjádření soudce, který rozhodl v Kinského neprospěch ve sporu o majetky na Chrudimsku.

Žalobce tu - podobně jako v případě pražského paláce - argumentoval tím, že rozhodnutí o konfiskaci bylo vadné - a soudce jeho argumentaci připustil, dokonce uznal, že "rozhodnutí... mělo mnoho chyb a z hlediska právního bylo nicotné."

Zároveň ale konstatoval, že stát majetek sebral v dobré víře na základě dekretů.

Jinými slovy, když vám něco stát sebere, nemusí se s právními postupy namáhat, vůbec nevadí, že měl něco sebrat někomu jinému, například vašemu otci, dědečkovi nebo tetičce - stačí aby vám to sebral v dobré víře. Povzbudivý závěr.