Tereza Brdečková filmová kritička a spisovatelka

Jenže na takových podrobnostech světu záleží stále méně. Pirosmanišviliho obrazy visí v tbiliském muzeu na bulváru Rustavelli společně s kolekcí domácího moderního umění, které by Gruzíncům svět mohl závidět, ale nezávidí.

Kolekce po světě necestuje a turisté se dnes do Tbilisi bojí, přestože v pražské dvaadvacítce je, myslím, riziko okradení mnohem vyšší.

Kolekce po světě necestuje a turisté se dnes do Tbilisi bojí, přestože v pražské dvaadvacítce je, myslím, riziko okradení mnohem vyšší

Muzeum je omšelé zvenku i zevnitř. U vchodu hlídkují tři ozbrojenci. Obávám se, že tu nahrazují poplašné zařízení a pokud usnou nebo odejdou, kdokoliv může obrazy odnést.

Gruzie, potenciální turistický a gastronomický ráj, kraj blankytných hor, čistých řek, raných křesťanských památek a divukrásných neznámých fresek, vlast chytrých, vzdělaných a statečných lidí je po letech Ševarnadzeho panování ekonomicky na lopatkách.

Šedesátiprocentní nezaměstnanost. Žádné sociální ani zdravotní pojištění. Absolutní korupce - říká se, že gruzínský úředník vám za úplatu klidně vydá potvrzení, že vám patří měsíc.

Západní ambasády to popírají, ale Gruzínci tvrdí, že dávají pod stolem vysoké úplatky i za turistická víza. Pracovat na černo v Evropě či Americe není dobrodružství, ale holá nutnost. Bez podpory z diaspory se dnes normální gruzínská rodina neobejde.

Ano, v Gruzii panuje i policejní zvůle. Nikdo ji nenařídil. Prostě vás mohou kdykoliv zatknout a pak po vás chtít peníze za to, že vás pustí.

Plat padesát dolarů měsíčně se tu považuje za slušný, ale někteří lidé berou jen sedm dolarů za měsíc. Mnoho mužů ale jen posedává v parcích u karet. Ulice jsou rozbité, v zimě vypadává elektrický proud. Špičkoví operní umělci a univerzitní profesoři prodávají na trhu brambory.

To všechno je o to horší, že by to tak nemuselo být. Gruzie je malá, světu má co nabídnout a má vzdělané obyvatelstvo. Je to demokratická země a její občané jsou svobodní - prostě jen kromě svobody nic jiného nemají.

Prostě jsme před patnácti lety měli štěstí, že jsme neleželi o dva tisíce kilometrů dál na východ

Prezident Sakašvili je prozápadně orientovaný a vůle obyvatel vydržet, pracovat a mít se dobře je obdivuhodná. Jenže do Čečny je odtud kousek, rozdělená Osetie se chvěje napětím, v Abcházii padly desetitisíce lidí a Náhorní Karabach je taky za rohem.

Vladimír Putin dělá všechno pro to, aby Gruzie i nadále požívala pověsti nestabilní země. A nikdo se ho neptá, co z toho bude mít. Je to strašně nespravedlivé.

Potlačuji bleskové pokušení sundat menší Pirosmanišviliho obrázek ze zdi a pronést ho z muzea pod baloňákem. Venku se naposled rozhlédnu po bulváru Rustavelli zalitém sluncem. Vypadá to tu v jako Marseille, jenže zastaralý vozový park zamořil ulicí štiplavým smogem.

Druhý den letím domů do Čech. Do země, která je bohatá a čistá, odkud se dá bez problémů vycestovat a kde se všechno tak nějak splichtí a dobře dopadne.

Ano, je tu pár znepokojivých úkazů: tak třeba náš prezident si nemyslí, že Putin představuje nebezpečí pro demokracii. Premiérova manželka je distributorkou čistících prostředků a policisté budou brát od ledna dvojnásobek toho co vysokoškolští docenti. A celkem nikomu to nevadí.

Prostě jsme před patnácti lety měli štěstí, že jsme neleželi o dva tisíce kilometrů dál na východ. Jenom si nejsem jistá, jestli jsme proto lepší.