Jiří Peňás redaktor literární rubriky časopisu Týden

Kdybych nevěděl, že hned nad Sarajevem se zvedají vysoké hřebeny hor, mohl bych si myslet, že ulice končí někde za městem v polích a loukách a říčka Miljačka si to vesele šine k Jadranu.

Ale vinou nedávných historických událostí i já dobře vím, že město je položené tak, že se lze do něj pěkně seshora trefovat, a ani se není třeba příliš namáhat.

Takže jsem chodil po sarajevských ulicích, díval se na stále ještě mnohde neopravené díry na fasádách a představoval jsem si, odkud to asi mohlo přilétnout a zda střelec pálil jen tak nazdařbůh, nebo se do někoho skutečně trefoval. Jako tehdy v červnu 1914...

Propaganda násilí se po všech těch hrdinských činech možná asi už tolik nenosí

Není možné do Sarajeva přijet a nevzpomenout na císařova synovce Františka Ferdinanda a osudných sedm kulí. Žádné cedule vás sice k místu atentátu nezavedou, ale Sarajevané dobře vědí, kde skončila relativně nadějná éra také jejich dějin.

Dal jsem se do "řeči", lze-li tak nazvat naši onu "paslovanskou" komunikaci, s jedním muslimským staříkem, který zametal dvorek před mešitou - to je vždy velmi pěkné místo, osázené šípkovými keři a ozdobené fontánkou.

Když jsem se ho poněkud přitrouble ptal, co si myslí o atentátníkovi Gavrilo Principovi, energicky mávl rukou a pronesl něco, z čeho jsem pochopil, že podle jeho názoru to byl sprostý vrah, a co je nejhorší - stařík zvedl prst - zabil i jeho těhotnou ženu! Vida, nezapomněli tady na ubohou českou hraběnku Žofii Chotkovou!

Stál jsem pak na tom místě, kde si osmnáctiletý Srb Princip počkal na příjezd kolony s následníkem a jeho chotí. Hledal jsem otisky stop, které tam měly být na jeho památku vyznačeny v dlažbě.

Ale nenašel jsem je: buď jsem špatně hledal, nebo po poslední válce měli obyvatelé Sarajeva pocit, že takové kroky nikam nevedou, tak je odstranili.

Také pamětní cedule už nehlásí nic o výstřelech, které "vyjádřily národní protest proti tyranii a odvěkou touhu po svobodě", jak jsem se o tom dočetl v cestopise Hanzelky a Zikmunda Obrácený půlměsíc z roku 1961.

Dnes je na jednoduchém pískovcovém soklu nápis v bosenštině a angličtině, jenž prozaicky oznamuje, že na tomto místě byl spáchán atentát na následníka rakouského trůnu a jeho manželku. Propaganda násilí se po všech těch hrdinských činech možná asi už tolik nenosí.

Šel jsem pak podél nábřeží říčky Miljačky, jež teče centrem města v poměrně vysokém kamenném korytu. V tom vidím, že řeku křižuje sem tam pes a marně se snaží vydrápat na břeh.

Bylo to skoro zoufalé a nervy drásající. Stál jsem tam s hloučkem lidí a minuty jsme bezmocně přihlíželi. Nakonec se pro psa spustili dva metaři a za hřbet ho vytáhli na břeh.

Všichni si oddechli, ozval se potlesk. Skoro jsme si navzájem gratulovali. Kousek od místa atentátu, v tom smutném krásném městě Sarajevu, městě na ráně.