Martin Valášek šéfredaktor kulturní revue Souvislosti

S posledními záblesky babího léta nastávají i poslední muší dny, v nichž tato stvoření, ještě před chvílí paralyzovaná přízemními mrazíky a říjnovými severáky, naposledy ožívají a začínají se rojit, hemžit, bzučet.

Básník Bohuslav Reynek jim vystavěl pomníky metafor hned v několika básních. Nazýval je "křídlaté hvězdy latrín", "oheň zelený a zlatý" nebo "květů šperk a růže hnití".

Ale čert vem poezii, když sedíš u stolu, před sebou obrazovku počítače, knihu nebo vyčítavě prázdný papír a v okamžiku maximálního soustředění najednou vlítne do pokoje - masařka.

Zatímco její pomenší družky jsou schopny dlouhé hodiny spořádaně a neslyšně kroužit v nekonečných spirálách okolo lustru, ona prolétne v pár okamžicích celý byt, zanechávajíc za sebou nepřeslechnutelnou zvukovou stopu.

Nejprve sebou mlátí o strop: staccato úderů připomíná nepříjemné tůrování víkendových sekaček. Ven, jen ven, vzhůru ke světlu, nabádá vnitřní hlas masařku, a přestože je jedna část třídílného okna otevřena, ona se snaží prorazit sklo.

Zády, hlavou, zadnicí válí se po okně, nahoru - dolů, sem a tam, stále vpřed. Zprvu si říkáš: „Klid, jen klid, nevšímej si jí, soustřeď se na práci, však ona vyletí." Ale nejde to. Je třeba vstát od rozdělané práce a konat.

Následnou operaci lze rozdělit na tři fáze: vyháněcí - zabíjecí - odklízecí. Pochopitelně, když se fáze vyháněcí vydaří, nejsou další fáze potřebné.

Pokouším se masařce pohyby rukou, někdy i slovními pobídkami, naznačit, že pro ni bude lepší, když se přestane bezhlavě vrhat proti dvojitému sklu a dá přednost svobodě, nalézající se jen o pár desítek centimetrů vedle.

Ale - jak bylo řečeno - všechno má svůj čas, i fáze první. Schyluje se k masakru neboli k masařině, a tedy nezbývá než masařit, to jest - jak praví slovník - vraždit, zabíjet, surově jednat.

Při fázi druhé, zabíjecí, si vždy vzpomenu na ctihodného karmelitána pátera Fatku z Kostelního Vydří, který ubíjel farské mouchy mastnou, léty prověřenou, koženou plácačkou se slovy: „Nejsem žádnej františkán."

Plácačku nemám. Po čem tedy rychle sáhnout? Oči těkají po stole: Jungmannův česko-německý slovník je sice důstojným omračovadlem, ale vhodným spíše na člověka než na čeleď mouchovitých.

Mobilní telefon či úřední obsílka z děkanátu se také ještě mohou hodit.

K úkladné vraždě nakonec nejlépe poslouží noviny, kterýkoli z českých týdeníků či libovolně silný štos xerokopií. Osvědčila se i nová, brožovaná Hůlová - koneckonců název její novely Přes matný sklo jako by předjímal následky chystaných činů. Tlouci je třeba důsledně, důkladně, avšak opatrně. Kdo pak má ta okna mýt, že…

Adrenalinu bylo učiněno zadost. Po soustředěném zabíjení nastává uklidnění a smutná fáze třetí, odklízecí - uchopit mouchu za křídlo a vyhodit oknem ven do teplého podzimního dne; oním oknem, jímž by bývala sama mohla - "kdyby nebyla tak paličatá" - odletět.

Ano, všechno má svůj čas: lidé, politici, rostliny, hesla, skandály. A všechno má své - mouchy…