BBCCzech

Jezdili jsme v září skoro dva týdny po Španělsku a viděli jsme krásná města a celou řadu úžasných staveb. Skoro nejvíc mě ale ku podivu zaujal soubor staveb, které mi vůbec krásné nepřipadaly, zato si nad nimi ještě teď lámu hlavu.

Náš zájezd už se začínal chýlit ke konci, když jsme se dostali do Sevilly. Město je to nádherné a naše první projížďka končila na Španělském náměstí.

Klene se v půlkruhu, uprostřed mu, jak se sluší a patří, dominuje vysoký vodotrysk, který ochlazuje rozpálený andaluský vzduch, podél druhé strany náměstí vede vodní příkop zdobený keramickými kachlemi a modrobílou keramickou balustrádou, prostě obrázek jak na pohlednici.

Také se tam pohlednice prodávají v několika stáncích hned vedle červených nebo černých buřinek, různých triček a hrnečků s býky nebo s Carmen, deštníků, ručníků a kdovíčeho dalšího.

Po náměstí se procházejí a fotografují turisté všeho věku a národností, a stále tam přijíždějí koňmi tažené kočáry s velikánskými zářivě žlutými koly.

Náměstí se nevyznačuje velkou starobylostí; půlkruhovitý komplex budov, který mu z jedné strany vévodí, jsou pavilony Iberoamerické výstavy z roku 1929.

Pro Pražana nebo pro turistu, který ví, že Sevillu založili už před začátkem našeho letopočtu Féničané, tedy Španělské náměstí není nic, nad čím by užasl. Je to ale krásné, příjemné a přívětivé místo.

Mluvím o něm proto, že jsme předtím při projížďce Sevillou viděli i výstaviště, kde se konala jiná světová výstava - Expo 92. Leží na opačném břehu řeky s poetickým jménem Quadalqivir a působí docela jinak než Španělské náměstí, skoro opačně.

Je to rozsáhlý shluk pavilonů, které jako by se předháněly, který bude větší, bizarnější a ošklivější. Však se také architekti sto deseti států, které na Expu vystavovaly, jistě předháněli, kdo víc upoutá pozornost návštěvníků.

Expo za šest měsíců navštívilo na osmnáct milionů lidí, kam se na ně v tomto ohledu někdejší Iberoamerická výstava hrabe.

Jenže dnes výstaviště z našich časů působí smutně, opuštěně a beznadějně - člověk se maně ptá: co se s takovým bombastickým monstrem dá dělat, když ohňostroj zhasne a hosté odjedou?

Výstava z roku 1929 možná tolik nedbala na momentální okázalost, možná pro tehdejší pořadatele a stavitele nebylo důležité jen návštěvníka oslnit velikostí a něčím, co rozhodně nečekal. Zřejmě bylo tehdy důležité i to, co po celé té slávě zbude.

Na Španělském náměstí zbyly budovy, ve kterých sídlí úřady, turisté a kočáry se žlutými koly, místo, které organicky srostlo s architektonickými poklady města.

Jednou možná se svým okolím splynou také pozůstatky Expa 92, i když si to nedovedu dost dobře představit.

Zatím tam pavilony jen neústrojně trčí a připadalo mi že by snad bylo lepší, kdyby to celé zarostla tráva a všechno, co tam na jihu Andalusie roste, aby tak milosrdná příroda zmírnila nával intenzivní pýchy, která z moderního výstaviště vyzařuje tak silně, že člověku i v tom horku přeběhne mráz po zádech.