Břetislav Rychlík herec a režisér

Byly ručně tesané z tvrdého dřeva dovezeného v zimě z lesa. Stáří kolem dvouset let, každý byl originál, stály romanticky půvabně na louce v záhybu Hrubého potoka v části zvané příznačně Lásky. Čpělo v nich čerstvě dovezené seno, které se letos kvůli létu-nelétu špatně sklízelo.

Vyhořelé seníky dlouho doutnaly, puch spáleniště trval týdny, jít kolem do obchodu pro chleba vyvolávalo ve mně návaly vzteku. Věděl jsem, že nějací podlidé nám vyhlásili válku. Umíte vzít do ruky širočinu, pořez, pilu a postavit takovou budku na seno, jako vaši předkové, vy podlidi? Já bych jim dal alternativní tresty. Postavit znovu po starobylém způsobu ty seníky a deset let sečení luk a zásobování senem navíc.

Takto dumal jsem celé toto žhářské léto. A netušil jsem, že do života vesnice, čítající dvěstě rodin, tedy kolem osmiset lidí semknutých věrně a ortodoxně kolem protestantské víry zasáhne hrůza, která lidské vztahy vypálí víc, než plameny šlehající z těch seníků.

Na kraji dědiny, směrem na Filipovo údolí, přesně na druhém břehu potoka nad romantickým zákoutím zvaným Lásky byla nalezena zmasakrovaná těla dvou starých lidí. V poledne si někdo všimnul, že se u nich podezřele svítí a jsou zataženy závěsy. Několik chlapů šlo k domku, nedozvonili se, zavolali dětem, žijícím v sousední Velké.

Těm se naskytnul hororrový obraz. Starý muž, lesák, ležel zkrvavený v trenýrkách na zahradě, žena, učitelka uvnitř domu. Leželi tam už od večera, kdy muž otevřel na zazvonění dvěma mladým zločincům. Ti ho hned praštili čímsi, vysvlekli do trenýrek, odvlekli na zahradu a bezbraného tloukli do bezvědomí. Ženu čekala stejná hrůza v domě. Muž je odvezen v beznadějném stavu vrtulníkem do Brna, žena se probrala z bezvědomí a zločince usvědčila.

Jeden z vrahů si dopoledne, kdy oběti leželi v krvi, ještě klidně vyřizoval něco na obecním úřadě, večer je chytli v nedalekém Veselí. Ukradli nějaké šperky a flintu. Co je však na celé hrůze typické pro náš dnešek. Ti hoši mají za sebou terorizování lidí, několik vykradených samoobsluh. Když před časem zmasakrovali Roma, který v dědině léta pokojně žije, zničili mu slezinu. Dodnes z nich stát nevymámil peníze, které pravomocně soud nařídil vyplatit jako odškodné a bolestné.

Už tehdy měls je, státe, strčit do kriminálu. Za vykradené samoobsluhy nikdy nestáli před soudem. Co bude teď s těmi hochy víme, dostanou tři, čtyři roky, na polovinu je pustí. Z kriminálu nevyjdou polepšení, už teď jsou nadobro zkažení, pro jakýkoliv život na svobodě a v lidské společnosti nehodní. Přepadnout a přizabít, zmasakrovat dva lidi, které znají od dětství, na to musí být člověk zcela bez zábran. Jako stvůra.

Kdysi jsem v severovýchodním cípu Spojených států amerických ve státě Washington nocoval v indiánské rezervaci pobřežních, pacifických Indiánů. Dva mladíci z kmene přepadli italskou restauraci. Majitel je přistihnul, strhla se rvačka. Přebili ho, ukradli pár dolarů, ale zničili mu zdraví. Dostali deset let kriminálu.

Rada starších požádala soudy, ať mladé zlosyny svěří jejich rodovému právu. Zdůvodnili to tím, že za deset let z nich ze státní věznice vylezou ještě větší zločinci, než jsou teď a budou ohrožovat společnost dál a hůř. Soud učinil výjimku a vydal je kmenu. Indiáni hochy odvezli na svůj pustý ostrov v Pacifiku.

Dostali sekeru, pilu, hřebíky, sirky, pušku, pár nábojů, konzervy. Na ostrově je zvěř, v potoku a v moři ryby, v lese stromy na stavbu domu. Kmen bude hlídat, aby z ostrova neuprchli. Přežijí- li, budou mít možná jinak srovnané hodnoty života, nesnesou -li se a pozabijí se třeba, jejich věc.

Ti naši hoši jednali chladnokrevně a vypočítavě zcela v řádu své dosavadní zločinnosti. Masakrovali už bezbranné, na zemi ležící staré lidi. To je můj dotaz na policii a soudy této země. Jak je možné, že jste jejich řádění nechali tak dlouho bez povšimnutí. Jaký trest si myslíte, zbaví občany naší vesnice noční můry?