Jaroslav Veis poradce předsedy Senátu ČR

Je úplně jedno, jestli si otevřete noviny, televizi nebo pivo: i tam se ta havěť dneska schovává pod korunkou.

Takže tuhle na mě z jednoho spotu umístěného v televizním programu mezi jakýmsi klipem a nějakou znělkou vypadl další slogan: "velký televizní román".

Nejdřív jsem si myslel, že je to prostě další pitomost z hlavy nějakého kreativce nebo copywritera, který dostal za úkol co nejlépe popsat nový český televizní seriál, ale pak jsem se - trochu zaraženě - zašklebil: konečně je to tady!

Neboť co se pamatuju, stěžují si literární vědci a seriózní kritici, že nám chybí velký český román.

Dílo, které by postihlo v osudech svých protagonistů epochu a stálo zato, aby je znala nejen další generace, ale ještě ta následující. Obávám se, že naposledy byli spokojeni s Kunderovým Žertem, jenomže ten se týká let padesátých.

Ne že by o dobách, které přišly potom, nevznikly dobré, oceňované a čtené prózy. Jenže ty zákonitě spatřily světlo světa nejdřív v samizdatu nebo za hranicemi a k české populaci se v širším měřítku dostávaly se zpožděním.

Možná i to je důvod, že kniha nejen označovaná, ale také přijímaná i další generací jako velký český román mezi nimi chybí.

Ještě hůř jsou na tom paradoxně léta devadesátá a současná - onehdá někdo radostně konstatoval, že konečně se začínají o naší době objevovat alespoň dobré povídky.

Ještě že je tu televize. Kde je přece psáno, že velký román musí být jen na papíře?

Zejména v éře, která je tak pyšná na to, co všechno dokáže ne popsat slovy, ale ukázat, někdy dokonce v přímém přenosu: rozhodující gól ve finále mistrovství světa, popravu rukojmího, volbu Miss Universe, útok teroristů na základní školu, start raketoplánu, zkrátka co si oko a kameraman zamane.

Přijměme na chvíli vidění světa z perspektivy monitoru počítače kreativce reklamní agentury pracujícího pro Novu - konec konců je to něco, co se po nás chce dvacet čtyři hodin den co den.

Pojišťovna štěstí přece je ve srovnání se všemi Dobrotami, Novotami, Zlatíčky, Prásky a Čundrcountryšou nepochybně veledílo. A je opravdově česká - nezaslechnete v ní ani jednou ten globální smích z konzervy, dovážený bůhví odkud!

A vůbec, ohlédněme se zpět ne jako kožení historici, nýbrž jako svěží kreativci. Co taková Nemocnice na kraji města? Nebyl to ten největší český román let sedmdesátých, osmdesátých, díky pokračování i devadesátých, vlastně taková česká Bílá velryba?

Nebo Třicet případů majora Zemana - ano, to jsou Nazí a mrtví této doby, budící emoce ještě dvacet let poté, co se major vlámal skrze obrazovky do českých domácností.

Ať už dobrovolně nebo ne, strávila tato společnost s ním nebo s diskusí o něm víc času než s jakýmkoli románem, počítáno od chvíle, kdy se první Čech naučil číst.

Chmurná představa, že? Jenže co když i o velkých románech platí, co se říkává o vůdcích - každý národ prý má takové, jaké si zaslouží.

Že bychom však měli mít velké romány o nemocnicích a pojišťovnách, to si snad probůh nezasloužíme ani my!