Daniel Kaiser analytik BBC

Na společné tiskové konferenci odkýval předsedovi Evropského parlamentu Borrellovi nápad pořádat ve stávajících zemích Evropské unie plebiscity o členství Turecka, později, když už u toho Borrell nebyl, se od jeho nápadu distancoval.

Gross je tak nějak pro členství Turecka v unii, tak nějak proti tureckému referendu v České republice. A tak nějak má pravdu.

Bylo by vrcholně trapné přibouchnout dveře před nosem státu, jemuž Evropa členství slibuje čtyřicet let Daniel Kaiser

I když šéfové vlád Evropské unie v prosinci otevřou Turecku dveře, fakticky bude přijato až za sedm, osm, možná deset let, tedy zhruba za dvě volební období.

Proto Gross ani nemá právo rozhodovat o způsobu ratifikace turecké přihlášky za přespříští vládu a je dobře, že si to uvědomuje. Přesto osobně referendum o Turecku svým mdlým způsobem nedoporučuje.

Opravdu - bylo by zvláštní, kdyby Česká republika, sotva se sama dostala dovnitř, pořádala hlasování o způsobilosti svých kolegů, kteří zůstali trčet za dveřmi. Vždyť kdyby se takhle před rokem hlasovalo o Češích, dost možná by je zablokovali třeba Rakušané.

Debata o turecké příhlášce se v českém veřejném prostoru zatím sotva rozjíždí; s pokročilou diskusí například ve Francii a především v Německu se vůbec nedá srovnat. Přesto už hlavní argumenty pro a proti pronikají do obecné známosti.

Proti mluví neevropský charakter větší části Turecka. Po rozšíření by Unie najednou sousedila s Irákem nebo se Sýrií - opravdu po tom, přes všechno konferenční řečnění o smělých geopolitických výzvách, někdo touží?

Turků přibývá tak rychle, že se v dohledné době po vstupu stanou nejpočetnějším, přitom ještě dlouho nejchudším národem unie. S volným pohybem pracovních sil proto hrozí velké tažení na Západ, jaké možná mnozí Evropané budou těžko snášet.

Pro Turecko naopak mluví potřeba pokud možno omezit šance radikálních islamistů, kteří by se ve zhrzeném, Evropou odmítnutém národě prosazovali jako jehovista u hřbitovní brány.

Navíc by bylo vrcholně trapné přibouchnout dveře před nosem státu, jemuž Evropa členství tak či onak slibuje čtyřicet let. To snad ani nejde.

Historie tedy skoro automaticky směřuje k zahájení vleklého přijímacího řízení, které se ovšem kdykoliv může zvrtnout. V tureckém případě happy end - na rozdíl od letošního rozšíření unie do střední Evropy - není předem naprogramovaný.

A co na to všechno české partaje? Zatímco ČSSD a ODS žádost z Ankary spíše podporují, lidovci po vzoru svých sesterských stran v západní Evropě neskrývají výhrady.

KDU-ČSL, strana v řadě případů křesťanská spíš nominálně, si v odmítání muslimského Turecka může znovu prožít svoje katolictví. Neochota pustit dovnitř Turky ale ladí i s jejím celkovým pojetím Evropské unie jako čím dál těsnějšího, prointegrovanějšího klubu.

Je totiž pravděpodobné, že sedmdesát milionů tak odlišných lidí z tak odlišné společnosti znemožní vymýšlet "společné politiky" v mnoha oborech a torpeduje plány na evropskou federaci.

Ze stejného důvodu je logická i podpora, které se Turecku dostává od občanských demokratů.

Naději, že Turci budou pískem v bruselském motoru, ostatně topolánkovci sdílejí se svými britskými konzervativní přáteli a s britskou politickou scénou vůbec.

Železné logice se vymyká jenom ČSSD; chce současně Turecko i víc Evropy. Obojí ovšem nepůjde. Ví to Gross?

A čemu by dal přednost - strategickým úvahám, které už pro zdar boje s terorismem velí Turecko přijmout, nebo představám o propojenější Evropě, stále tak živým v jeho poradcovskému týmu?