BBCCzech

Snad nic nevzrušilo českou kulturní publicistiku v poslení době tolik, jako šedesátiny bosse normalizační pop-music Františka Janečka a přípravy na skutečně barnumskou předvolební kampaň české sociální demokracie.

Protagonistou obou těchto příběhů je český šoubyznys, vždy ochotný sloužit, vždy připravený vystavit na odiv svůj pokleslý vkus a hotov učinit vše pro to, aby se zapomnělo.

Režimy odcházejí, politici končí v propadlišti, jen světla ramp jsou věčná. Kulisy se mění, ale my jsme tu stále, kdysi ochotní figuranti festivalů politické písně v Sokolově a interpreti Třiceti případů majora Zemana.

Nyní opěvujeme opět vládnoucí stranu, jen se trochu jinak jmenuje, co na tom. Podporuji sociální demokracii, protože jsem proti předčasným volbám, řekla jedna velká česká herečka. Jeden z jejích přátel vystupoval před čtyřmi lety na estrádách ODS ze stejných důvodů. Převlek všechno spraví.

Ten rozruch mně připomíná velkého francouzského herce konce osmnáctého a začátku devatenáctého století Francoise Josepha Talmu. Začínal svou dráhu za starého předrevolučního režimu. Tedy v oné době, o níž Talleyrand prohlásil: "Kdo ji neprožil, nepoznal sladkost života."

Měl zvučný hlas a vynikal v Corneillových, Racinových a Voltairových tragédiích. Když hrál Cida, vznešené dámy omdlévaly. Přední šlechtici byli jeho přáteli a zvali ho na své dýchánky.

Vypukla revoluce, Talma založil nové divadlo, které mělo sloužit lidu, Robespierre byl jeho důvěrný kamarád. Když skončil po 9. thermidoru na popravišti, Talma se několik dní skrýval, neodvážil se vyjít na jeviště. Brzy se tam ale vrátil, jeho diváci na něj přece čekali. Nemohl je zklamat a nemohl žít bez potlesku.

Šlechtici a pařížský lid vystřídali v hledišti cynické zbohatlíky a dámy, které nosily na krku rudé náhrdelníky v místech, kde gilotina uřezávala hrdla. Pak přišel Napoleon Bonaparte. Talma se vyhříval ve slunci jeho přízně. Když přišel císař do lóže, nikdy se mu nezapomněl uklonit.

Po bitvě u Waterloo se už ani neskrýval, historie ho dostatečně poučila. Jen diváci se mění, herci zůstávají stejní, pouze se převlékají. V lóži vyměnil císaře Napoleona Ludvík XVIII. a když už nemohl chodit, stižený podagrou, přinesli ho na nosítkách.

Tleskal Talmovi stejně jako jeho bratr Ludvík XVI. popravený za revoluce, kterou herec kysi vyznával. Všechny ty události míjely Talmu a jeho divadlo jako proměny počasí. Stejně recitoval stejného Corneille. Myšlenky své doby pokládal za kulisu, která se rychle střídá.

Podobné převleky pozorujeme dnes na každém kroku. Nejen na jevišti, ale také v hledištích, když bývalí estébáci obsazují státní úřady, proč by se někdejší signatáři anticharty nemohli vydávat za věčného nepřítele bolševika.

Nezačalo to všechno ve chvíli, kdy jakýsi ďábelský režisér postavil Karla Kryla a Karla Gotta na stejný balkón? Tak se nedivme a buďme rádi, že alespoň Vlasta Chramostová a Marta Kubišová nevystupují na předvolebních estrádách.