Adam Drda analytik BBC

Půl druhého tisíce duší totiž není nic moc, pokud je člověk bere jako politickou sílu, jako aktéry demonstrace. Zároveň je to dost na to, aby se pomalu rozšiřovalo povědomí, co je extremistická KSČM vlastně zač.

Když se někde v Česku (lhostejno při jaké příležitosti) koná antikomunistická manifestace, dorazí na ni většinou pár desítek tradičních účastníků, lidé od pětatřiceti výš, kteří předlistopadový režim zažili a vědí svoje; to, co při podobných akcích říkají různí řečníci, je "přesvědčování přesvědčených".

U publika, které přišli na protikomunistický koncert, je to trochu jiné: převažuje generace dvacetiletých, a slova, která třeba v karlínské hale vyslechnou od hudebníků, hostů i organizátorů, jim v lepším případě uvíznou v hlavě a budou je předávat dál.

Jestli v Česku ožije debata o komunistické minulosti, přijde to od těch, kterým je dnes dvacet Adam Drda, BBC

Koncert proti KSČM je tedy dobré brát jako "vzdělávací akci" svého druhu, jejímž cílem je, aby ti, kdo nezažili totalitarismus, nesedli rudým na lep.

Rocková hudba byla v sovětizovaných zemích vždycky zdrojem protikomunistického hnutí: oficiální a ochotně sloužící kapely jako Olympic nebo Katapult vyráběly bezzubou hudbu, z níž měly myslící bytosti nanejvýš legraci.

Celá mladá nezávislá scéna 80. let se profilovala vysloveně antibolševicky, i když existovaly rozdíly mezi tím, jaké ústupky se jednotliví hudebníci a skupiny odhodlaly udělat, aby mohli koncertovat.

Jestliže na Západě patřili rockeři v devadesáti procentech k levici, na Východě to bylo vždycky obráceně. Včera hrály v Karlíně kapely, které patří ke střednímu proudu (Chinaski, Kollerband), ale jejich kořeny vězí v nezávislém bigbeatu, byť mají zcela jiné publikum i minulost než undergroundoví Plastici, Psí vojáci, Garáž nebo "Echt!".

Ať už si o hudbě těch kapel člověk myslí cokoli, ať si je doma pustí nebo ne, je dobře, že neztratily vzpomínky, že se ve vztahu ke KSČM dovedou jednoznačně projevit, že jim to stojí za to, že jdou pro takovou věc hrát bez honoráře.

Organizátoři akce se rozhodli věnovat výtěžek ze vstupného na podporu antikomunisty Vladimíra Hučína, vláčeného po soudech za nejrůznější fiktivní i skutečné prohřešky.

Možná se to jeví jako diskutabilní počin vzhledem k tomu, že Hučín je v některých ohledech sporná postava. Pokud se ale podíváme na to, jak snadné soudy mají bývalí estébáci a nomenklaturní kádry (pokud před ně vůbec předstoupí), těžko se zbavuje dojmu, že usilovná snaha odsoudit Hučína cosi vypovídá o české justici.

Jak říká jeden z organizátorů koncertu: stačí si připomenout, že se celá devadesátá léta nepodařilo dotáhnout do konce proces s Aloisem Grebeníčkem, úspěšně kličkoval před spravedlností až do smrti.

Zatímco mladší hudební generace protestuje proti KSČM, české vládnoucí sociální demokraty, kteří nic nenamítali proti tomu, když si premiér Stanislav Gross přivedl do úřadu vlády někdejšího esenbáckého důstojníka Pavla Přibyla a kteří často byli sami členy KSČ, někteří ještě v devadesátých letech, budou v předvolební kampani podporovat někdejší normalizační hvězdy, zorganizované Františkem Janečkem.

Je to v řádu věcí: jestli v Česku ožije debata o komunistické minulosti, jestli dostane nějaký nový náboj a jestli začnou lidé kriticky reflektovat vlastní historii, přijde to od těch, kterým je dnes dvacet.

Možná je to naivní představa, ale teprve oni snad přestanou přijímat nejrůznější vytáčky a výmluvy, teprve pro ně nebude atraktivní, když se jim jednou tu a podruhé onu politickou stranu pokusí prodat showmani, kteří v politice a občanském životě už jednou významně selhali.