Miroslav Petříček filozof

To je ovšem ideální případ, který nikde v takto čisté formě neexistuje, protože z představitelů veřejnosti se vzápětí po volbách stávají státní úředníci a jejich vztah k veřejnosti se zásadním způsobem mění.

Proč se kandidáti obklopují i vyčichlými celebritami z dob, které by bylo lépe zapomenout?

Musí jí nadbíhat, aby si své nové postavení zachovali, ale současně je veřejnost děsí.

Neboť volby, které jim umožnily stát se představiteli státu, pokládají teď za cosi, co se podobá spíše hazardní hře než rozumné úvaze, protože jako odpovědní správci státu vidí ve veřejnosti nebezpečný pramen vrtošivosti a nerozumu, ne-li jev povýtce chuligánský a odsouzeníhodný.

Neříkají to samozřejmě nahlas, ale že si něco takového v skrytu myslí, o tom svědčí způsob, jakým se k veřejnosti chovají. Neboť jen tímto chápáním veřejnosti lze vysvětlit nesporný fakt, že k volbám přistupují jako k reklamní kampani, jejímž cílem je probudit veskrze nerozumnou touhu po mnohdy zcela zbytečném produktu.

Avšak přinejmenším na první pohled je toto reklamní tažení v nejednom ohledu přece jen zcela nepochopitelné.

Budiž, kandidáti se sami anebo s pomocí odborníků všelijak vylepšují, vymýšlí chytlavá a přesvědčivá hesla, snaží se být viděni a tak dál. Proč se ale nadto obklopují i vyčichlými celebritami z dob, které by bylo lépe zapomenout - včetně tehdy slavných a populárních pěvců?

Jak může zatuchlé zboží nevalné pověsti a ceny doporučovat produkty, které se vydávají za čerstvé a zdravé?

Jak může zatuchlé zboží nevalné pověsti a ceny doporučovat produkty, které se vydávají za čerstvé a zdravé? Co je tak lákavého na pleších a otylých lících někdejších krasavců.

Laik by řekl: vždyť je to vlastně groteskní divadlo. Diskotéka u včelky Máji, Céčka, sbírám céčka, Decibely lásky a Šmoulové se vynořují z ponurých zákoutí paměti a z kulis doporučují toho či onoho nadějného politika 21. století. Hotová noc oživlých mrtvol.

V jistém ohledu se laik nemýlí: je to nejen groteskní, je to dokonce nesnesitelné. Jenže právě v tom okamžiku i laik pochopil, jak funguje moc.

Moc je totiž skutečnou mocí teprve tehdy, je-li všem zcela zřejmé, že není nic tak groteskního a pitvorného, co by moc nedokázala prosadit jako princip.

"Žasnete?" ptá se moc. "Tak právě toho jsem chtěla dosáhnout. Děsí vás moje neotesanost? Tak právě to jsem chtěla. Cítíte už ve svém smíchu nad tím, jak hloupých prostředků dovedu ve svůj prospěch používat, svou bezmoc?"

Nemyslím, že věci v současném civilizovaném světě zašly až takhle daleko. Pravděpodobně je to jen taková zkouška, co všechno veřejnost snese.

Důležití proto nejsou ani aktéři, kteří jsou zaměnitelní. Důležité je to, že tváří v tvář groteskním podobám státního stroje má veřejnost příležitost osvědčit se jako veřejnost. A připomenout si, že veřejná kontrola moci státu nespočívá jen v reptání proti neúměrné výši daňových odvodů.