Adam Drda analytik BBC

Po roce 1989 ho zařadili do čítanek a stal se "oficiálně posvěcenou" živoucí legendou, pokud jí nebyl už před pádem komunistů.

Zároveň kolem něj různé "veličiny veřejného a uměleckého života" opatrně našlapují, respektive udržují od něj rezervovaný odstup.

Novináři si Jirouse, známého dlouhou dobou pod přezdívkou Magor, všimnou zpravidla jen tehdy, když se na nevhodném místě opije, svlékne, verbálně napadne nějakého politika, případně způsobí jiný skandál.

Je mu šedesát let, ale od státu se nedočkal žádných ocenění, Václavu Havlovi nestál ani za státní řád. Je dost možné, že by takové vyznamenání odmítl, ale to případné odmítnutí mu mělo být umožněno.

Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení Ivan Martin Jirous

Jirousův význam se na malém prostoru rozhlasové poznámky vystihuje těžko. Autora těchto řádků napadá pár věcí srovnatelné váhy.

Jako umělecký šéf Plastic People of the Universe - od konce 60. let - se zasloužil nejen o to, že vznikla specifická temná hudba skupiny, zcela se vymykající všemu, co v českém big beatu do té doby existovalo, ale především se jeho zásluhou v době dusivé husákovské normalizace zformovalo společenství, které v jednom ze svých textů popsal následujícími slovy:

"Je to společenství vzájemné záchrany lidí, kteří chtějí žít jinak, v jejichž hodnotovém žebříčku stojí výše touha po ukojení duchovních potřeb než snaha o dosažení hmotného zabezpečení, jak jim ho nabízí establishment, za cenu zřeknutí se všeho, co činí z člověka neopakovatelnou individuální svobodnou bytost."

Tohle psal Jirous v roce 1975, ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození. A ať už se český underground jeví člověku jakkoli, bylo to prostředí, na které komunisté nemohli jinak, než silou.

Některé lidi StB zlomila ke spolupráci, jiní odešli do emigrace, ale jen málokoho z nich se podařilo zkorumpovat. I díky Jirousovi tak v husákovských Čechách přetrvalo něco, na co mohla mladší generace v kulturní poušti navazovat.

Klíčový byl Jirousův přístup k umění, opřený o zásadu, která se jeví jako samozřejmá, ale kterou se většina české tvorby nevyznačuje ani teď, natož v době normalizační kolaborace. Je to přístup, který se dá vyjádřit další citací ze Zprávy.

"... je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení... Není to lepší, je to nutné. ...jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše."

Díky lidem jako Ivan Jirous se v Československu 70. a 80. let povedlo dokázat, že se dá hrát soukromě, koncertovat třeba jen jednou za rok, psát do samizdatu a malovat pro pár přátel.

Díky tomuto příkladu se dnes jeví jako trapně směšné všechny výmluvy pop-zpěváků, režisérů a bůhvíkoho ještě, že se přece za normalizace nedal režim odmítnout, protože by to znamenalo konec kariéry. Znamenalo, pokud člověk neměl dost odvahy.

To, co Jirous dělal, dělal s maximálním osobním nasazením a s rizikem, za které tvrdě zaplatil - komunisté v něm právem viděli úhlavního nepřítele, organizátora a teoretika, takže v kriminálech strávil asi sedm let.

Nedal se zlomit, neodešel do emigrace, nezačal "sekat dobrotu". Připomeňme, že první proces s českým undergroundem v roce 1976 měl přímý vliv na vznik Charty 77.

A nakonec, ale jistě ne v poslední řadě, je tu Ivan Jirous básník, který je neprávem zastíněn Jirousem teoretikem a aktivistou proti své vůli a který teď snad získá navrch.

Sbírka Magorovy Labutí písně, která vznikla ve Valdickém vězení, patří k tomu nejlepšímu, co bylo kdy v české poezii napsáno: místy velmi něžné, smutné, často ironické, formálně dokonalé básně, z nichž aspoň jednu je třeba ocitovat:

Vidím, že píšu o pekle
matně špatně a rozvlekle
ctižádosti mě svatí chraňte
aspoň si nemyslím, že jsem Dante.