Adam Drda analytik BBC

Korupce je amorální jednání - a dalo by se tedy předpokládat, že kdyby o něm společnost (profesní, národní nebo jakákoli jiná) věděla, konkrétní korupčník by upadl v opovržení.

Případ českého fotbalu ale ukazuje korupci úplně jinak, totiž jako běžnou součást profese: úplatkářství se tají jen před těmi, kdo stojí vně. Jinak se o něm ví, ale nic se proti němu nedělá, prostě se akceptuje, dokonce korupci jako fakt přijímají i ti, kdo v ní sami přímo nejedou.

To je asi nejhorší zjištění, které z fotbalového skandálu vyplynulo.

37 % Čechů dá občas úplatek a 26 % považuje úplatky za samozřejmou součást života Agentura GfK

Ilustrativním příkladem je sudí jménem Evžen Almer, kterého policie původně kvůli podezření z korupce stíhala, ale pak stíhání zastavila.

Z policejního záznamu vyplývá, že mu zavolal manažer Viktorie Žižkov Ivan Horník, který chtěl, aby rozhodčí ovlivnil zápas.

Manažer řekl sudímu: "Je tam pro tebe dva tisíce euro, kdybychom tam něco udělali, a talíř za kříž (tedy za remízu)...".

Manažer pak ještě žádá, aby sudí zmanipuloval svého kolegu - a sudí Almer odpovídá:

"Ivane, známe se a oba dva víme, jak to všechno běží. Já jsem ti chtěl říct, že tam budu včas a všechno dám do pořádku. A pak ti brnknu. Měj se pěkně, držím palce. Ahoj."

Almer nepopírá, že dostal nabídku, ale říká, že žádný úplatek nikdy nepřijal. To se mu třeba dá věřit, není důkaz, že by ty dva tisíce dostal.

Ale proč tedy celou věc veřejně neřekl, proč proti korupci něco nepodnikl? Na takovou otázku odpovídal Almer už před časem v časopise Týden. Co tedy dělá, když mu někdo nabídne úplatek?

"Naučil jsem se okamžitě z diskuse utéct jinam," říká. "Vždy to pro mne byla nejlepší obrana."

Nejvíc se podle všeho uplácí v komunální sféře při výběrových řízeních, při jednání s policií, na stavebních úřadech Adam Drda

Jiné odposlechy ukazují, že zatímco uznávaný rozhodčí Almer "utíkal jinam" a přál úplatkáři, aby se měl pěkně, fotbal byl vesele manipulován a uplácelo se v desetitisících.

Jazyk odposlechnutých rozhodčích a manažerů je jazykem níže postavených gangsterů, kteří si už nepotřebují vůbec nic předstírat.

Když je potřeba, dá se někomu žlutá karta, jindy se předá sedmdesát tisíc, aby bylo na Vánoce. Je to dost odpudivé čtení.

Není vůbec jasné, proč nebyla fotbalová liga zrušena, proč není skandál mnohem větší, když by evidentně větší být měl.

Znepokojivější je ovšem otázka, nakolik se fotbalové prostředí co do korupce a reakce na ni vymyká českému průměru.

Když poslanec Zdeněk Kořistka před časem opožděně oznámil, že dostal nabídku desetimilionového úplatku za potopení vlády, taky to vyznělo, jako by věc zprvu nepovažoval za až tak skandální: odmítl sice úplatek, ale policii nic neřekl, později to vysvětloval tím, že neměl důkazy.

Věc nahlásil až ve chvíli, kdy o případu v podstatě proti jeho vůli referovaly noviny.

Jiní politici nedávno v anketě novin Nědělní svět potvrdili, že se s korupcí přímo setkali, ale jen zlomek se proti ní pokusil něco udělat.

V Česku se uplácí prakticky všude: nejvíc podle všeho v komunální sféře při výběrových řízeních, při jednání s policií, na stavebních úřadech.

Podle posledního průzkumu Transparency International se Česká republika pohybuje v indexu korupce na 54. místě ze 133 zemí světa - o toto místo se dělí s Bulharskem a Brazílií.

Něco přes rok starý průzkum agentury GfK zase ukázal, že 37 procent Čechů dá občas úplatek a 26 procent považuje úplatky za samozřejmou součást života.

Možná je to tak, že skandál ve fotbale ukazuje stav české společnosti na malém vzorku. Proč by fotbal zrovna v tomhle ohledu neměl představovat průměr, když jinak je průměrem takřka ideálním?