BBCCzech

Od Chomutova začíná cesta stoupat. Jedeme náhorními kouty Krušných hor. Jak moře se vlní nesečená tráva, ze které vystupují hrby betonových bunkrů bývalého hraničního opevnění.

Na obzoru se klene Klínovec a ve vsích podél cesty sedí už po ránu v prosklených boudách unavené prostitutky a louskají prsty.

Míříme až k německých hranicím, kde se vklínila horská obec Kovářská, do roku 1947 Schmiedeberg. Spíš než obec je Kovářská městysem: kostel, patrová škola, ulice s měšťanskými domy, hotel, vyasfaltované náměstí, rozlehlý hřbitov...

Je 11. září. Před šedesáti lety se na nebi nad Krušnými horami strhla jedna z největších leteckých bitev nad naším územím. I když učebnice dějepisu o téhle dramatické řežbě bohužel mlčí, Kovářská touto událostí žije.

V polovině 90. let tu parta nadšenců vybudovala bohaté muzeum a památník, místní škola nese jméno jednoho ze sestřelených amerických letců, vydávají zde knížky a pohlednice, pořádají přednášky a setkání, podrobně dokumentují průběh válečných událostí a zvou válečné letce i současné piloty.

Je to jedna z unikátních reflexí místních dějin v našich končinách. Říkám místních dějin a přitom dodávám – ve vázaných v evropské a světové, neboť tu tehdy o Evropu bojovali američtí a němečtí letci.

Tehdy, v pondělí 11.září 1944, letěly z Anglie mohutné americké bombardéry B-17, kterým se přezdívalo létající pevnosti, bombardovat jednu z páteří Třetí říše, rafinérie a chemické závody v Ruhlandu, Chemnitzu, Fuldě a Záluží. A několik minut po poledni na ně v těchto krušnohorských končinách vyrazilo asi 70 stihačů německé luftwaffe. Nakonec bylo sestřeleno více než dvacet amerických a německých letadel.

Trosky strojů i s mrtvými letci, kteří se nestačili zachránit, padaly v Kovářské do zástavby a na ulice. A ti, kterým se podařilo z padajících strojů vyskočit, byli na zemi hned zajati. Zcela zázračně se tehdy podařilo přežít třem americkým letcům, jejichž letoun explodoval a oni padali v zadní části trupu.

Ta se nakonec zastavila až v mohutné střeše školy, která děsivý pád andělsky zabrzdila. V muzeu jsou vedle pokroucených plechů a torz letadel vystaveny také náramkové hodinky jednoho ze zahynulých amerických letců, které se zastavily ve 12 hodin 11 minut.

Je 11. září 2004. V budově kovářské školy se scházejí hosté. Na náměstí stojí u malého transportéru chlapík v ruské uniformě, v náručí drží chlupatého pinčla, z placatice lohní vodku a tváří se jak živý svědek-exponát.

V jedné ze tříd sedí pod tabulí vedle sebe staří muži. A kolem nich manželky nebo synové s vnoučaty. Mluví anglicky a německy. Bývalí nepřátelé a účastníci bitvy tu spolu klábosí, chechtají se a zaujatě vykládají jak dávní kamarádi, kteří se vrátili k rozehrané partii kulečníku.

Vysocí stihači luftwaffwe Manfred Kudell a Helmut Detjens, oba s modrými vázankami a symbolem rytířské helmice - znakem své jednotky Jagdgeschwader 4 - popisují svůj útok Lew Wallaceovi, který byl tehdy nad Kovářskou sestřelen a zázračně přežil, když šest druhů z jeho americké posádky zahynulo.

Ptám se pak pana Wallace, jestli nemá problém se s Němci bavit a jestli někdy za války nelitoval, že nasazoval krk za Evropu...

Odpovídá jasně: "No problem! Tehdy nám všem bylo 20 let a nestříleli jsme do lidí, ale do plechu. A litovat? Nikoli. Evropě jsme chtěli pomoc od hrůzy, která by nás také mohla zasáhnout."

Paní starostka pomáhá s obsluhou, vaří se káva a v jiné z učeben se koná přednáška polského historika. Těsně po poledni se všichni scházejí u pomníku padlých letců - američtí, němečtí a čeští váleční veteráni.

Zástupce vysídlených německých obyvatel Kovářské emotivně vzpomíná na černé pondělí 44. roku a odsuzuje nacismus, který válku vyvolal. Nad hlavami přelétávají současné americké bitevníky až se třese zem, zní hymny a stručně výstižné reflexe veteránů, netriumfální, skromné.

I opilý statista v ruské uniformě se pod dojmem chvíle vrhne do náručí jiného fandy válečné historie, který se přijel ukázat v důstojnické uniformě wehrmachtu, podivně se do sebe zaklesnou a na pár vteřin vytvoří skulpturu bratření.

Náměstím v Kovářské zní svižný swing školní kapely, hosté sedí kolem stolů, podupávají do rytmu a do pomníku tiše zarůstají Exupéryho slova: "Oběť je dar sebe sama. Podstatě, které se Člověk bude snažit dovolat."