Ondřej Štindl analytik BBC

Na premiérovu usměvavou tvář lze v médiích narazit prakticky všude. Noviny ke Grossovi přistupují s úctou vyhrazenou celebritám showbusinessu.

A z předsedy vlády se taková super star svým způsobem stala - je to člověk, o němž se nepíše, když něco zajímavého řekne nebo udělá.

Spíš se hledají záminky proč o Grossovi psát. Je to docela zvláštní - předseda vlády v současné době přece potřebuje média víc než média jeho.

Každopádně je ale premiéra všude plno. Například v pátek přineslo Právo na první straně velkou barevnou fotografii, na níž Stanislav Gross rozpráví s olympijským vítězem Romanem Šebrlem.

Hned vedle ní je článek o tom, že ve prospěch ČSSD budou na koncertech vstupovat hvězdy typu Karla Gotta nebo Jiřiny Bohdalové.

Jako mladý a dynamicky uvažující hoch je velmi perspektivní a může přinést spoustu pozitivního František Janeček o Stanislavu Grossovi

Ta vystoupení organizuje již z dob komunismu proslulý promotér František Janeček, pro noviny o premiérovi řekl:

"Jako mladý a dynamicky uvažující hoch je velmi perspektivní a může přinést spoustu pozitivního. Poznal jsem ho jako nesmírně rovného, pracovitého a houževnatého člověka, a můžu podepsat, že je skutečně upřímný."

Lidové noviny sice na první straně obrázek premiéra nemají, rozhovor s Tomášem Baťou, jímž připomínají jeho devadesáté narozeniny, ovšem anoncují titulkem s citací "Nevadí mi Grossovo mládí, je energický".

Mladá fronta Dnes je v tomto kontextu pozoruhodně zdrženlivá, obrázek Stanislava Grosse najdeme až na straně dvě - premiér si tam potřásá rukou se zpěvákem Stanislavem Hložkem na oslavě umělcových narozenin.

Premiér se novinám při té příležitosti svěřil, že cítí jistou nostalgii po osmdesátých letech, kdy - jak řekl - "nebylo všechno tak špatné, ty písničky byly hezké."

Kam kráčí Gross

Se společenskou hyperaktivitou předsedy vlády možná souvisí i další fáze reklamní kampaně ČSSD před krajskými a senátními volbami.

Nová série billboardů má představovat kandidáty v jednotlivých krajích a senátních obvodech, snímky budou doprovázeny slogany: "Jsme sociální demokraté" nebo "S Grossem proti skepsi".

Možná i tyhle plakáty budou ze všech stran zesměšňovány, je ale pravda, že záměr té obrovské kampaně nijak slaboduchý není. ČSSD se ve veřejnosti snaží vyvolat dojem, že sociální demokracie rovná se Gross a nic než Gross.

Není to rozhádaná strana z dob Špidlových, teď jsou všichni "s Grossem". Jdou s ním. A kam jde premiér?

Všude tam, kde je veselo. Nenabízí lidem nic, co by nebylo snadno čitelné - má rád písničky, které sice někteří lidé nesnášejí, znají je ale všichni.

Udělal všechno pro to, aby se o něj lidé zajímali - je lepší billboard, který někoho vyprovokuje k tomu, aby na něj načmáral sprostý nápis, než plakát, jehož si nikdo nevšimne.

Navíc se předsedovi vlády podařilo dosáhnout toho, že značná část mediálních a dalších debat, které se o něm vedou, se nijak zvlášť netýká jeho politiky.

To se dnešní sociální demokracii docela hodí, je to strana, která se navenek tváří, že prošla zásadní inovací, zároveň ale nemá prostor na to, aby dělala nějakou inovovanou politiku. Má jen Stanislava Grosse.

A když se toho v politice zas až tolik dělat nedá, nezbývá než, aby propagandistická mašinérie napřela veškeré úsilí do virtuálního světa - na něj peripetie bežného politického provozu nemusejí mít velký vliv.

Odtud se také snadněji vzdoruje skepsi, zvlášť má-li člověk po boku autora proslulé spartakiádní písně Poupata. "Když se podaří, co se zdařit má, tak vyroste růže z poupěte."

Jaké obrátky asi získá Grossova kampaň, až ji posvětí sám Karel Gott? Je to svým způsobem zvláštní, když asi ta nejsilnější emoce, která je spojena s působením bezkonkurenčně nejmladšího premiéra je nostalgie po dobách, kdy "písničky byly hezké".

Neochota plodit

V České republice se podle statistik, které byly v končícím týdnu zveřejněny, rodí vůbec nejméně dětí na světě. Poplašnými demografickými zprávami je tuzemská veřejnost bombardována už dlouho.

Nezdá se ovšem, že by tím byla společnost provokována k nějaké aktivitě, těžko také od ní něco takového očekávat. Jen málokdo přece bere v těch nejintimnějších otázkách velké ohledy na státní zájem.

Podobně se také nedá moc čekat od různých iniciativ na podporu rodiny, s nimiž přicházejí politici. Ty mohou tak nanejvýš zjednodušit život lidem, kteří děti beztak mít chtějí - ne, že by to bylo málo. Sotva někoho přesvědčí, aby se stal rodičem, když sám nechce.

Koncekonců - jakkoliv jsou stesky na to, jaké hmotné obtíže založení rodiny v Česku přináší, oprávněné, populační propad se tím dá vysvětlit jen těžko. Česko není ani v evropském kontextu nějaká extrémně chudá země.

Rodiče dnešních bezdětných přiváděli své potomky na svět v podmínkách často horších - dnes mohou být byty drahé, před třiceti lety nebyly prakticky žádné.

Hledat nějaké obecné vysvětlení mnoha specificky individuálních rozhodnutí, vždycky povede k přílišným generalizacím, nicméně neochota současných obyvatel Česka mít děti asi má jiné příčiny, než ty, které jsou ovlivnitelné státním zásahem.

Neochota dospět

Možná český demografický propad souvisí i s jevem, který v článku pro středeční Lidové noviny popisoval psycholog Miroslav Hudec.

Doba dětství a dospívání se prodlužuje Miroslav Hudec, psycholog

Ohrazuje se proti poslední dobou často zaznívajícímu tvrzení, podle nějž dnešní děti dospívají rychleji a proto by mohly být i dříve trestány.

To, že děti dnes zvládají práci s moderní technikou a vůbec komunikaci s lidmi, podle něj neznamená, že by se jejich duševní vývoj urychlil. Naopak:

"Doba dětství a dospívání se prodlužuje. Je to paradoxně dáno v jistém smyslu mnohem snadnějším životem v moderní společnosti, kde je skoro automatický nárok na zajištění základních životních potřeb, není třeba na jejich získání vynakládat větší úsilí, není nutno o ně bojovat."

"A kde není přiměřená zátěž, nároky, překážky, které je nutno překonávat, tam také nejsou dostatečné podněty ke zrání, přejímání věku přiměřené odpovědnosti za sebe, za své blízké, za své člověčenství."

Jakási neochota dětí dospět je podle něj jen jedním z projevů celkové infantilizace společnosti. S jistou mírou nadsázky tedy lze říci: v Česku se sice moc dětí nerodí, to ale neznamená, že by jich za dvacet, třicet let nebylo dost.

Naopak. Možná bude Česko zemí plnou dětí, pravda trochu přestárlých a tomu odpovídajícím způsobem zahořklých. Zároveň však domáhajících se napnění všech možných reálných i iluzorních nároků s veškerou vervou, jaké je dítě schopno.